Stín nad Archeiou

20. Rádo se stalo

Nevím, co jsem si myslela, že se stane, ale stejně mě poněkud překvapí, když Hope otevře dveře po slovech, že jsem to já. To, že musela z cesty odstranit nábytek, který dveře blokoval se rozhodnu ignorovat.

Položím misky na stůl a dojdu pro jednu ze židlí, které jsou opět na svém místě u zdi. Hope následuje mého příkladu, posadí se a beze slova se pustí do jídla. Zkoumavě na ni pohlédnu. Pořád je to tak zvláštní se na ni dívat. Pochopte, to se člověku jen tak nestane, že po osmnácti letech života zjistí, že po světě pobíhá jeho přesná kopie. A to nejzvláštnější je, že i když vypadáme téměř totožně, tak je na ní stejně něco jiného. Nedokážu to popsat. Možná je to v držení těla, možná ve výrazech, které u sebe nevídám, ale nemůžu se ubránit pocitu, že nejsme tak docela stejné.

Těší mě, že od včerejška nastaly alespoň nějaké změny. Má na sobě sice opět stejné šaty, které měla večer, ale vlasy, které byly ještě před včerejší koupelí zacuchané a špinavé, má nyní upravené. Cop z hustých hnědých vlasů, které jsou stejné jako moje, jí obeplétá hlavu a tvoří tak čelenku pro zbylé rozpuštěné vlasy. Moc jí to sluší. Což znamená, že by mi to slušelo taky. Bože to tak je divný! V tu chvíli se ke mně zvednou její šedé oči.

„Zíráš na mě. Proč?" Zeptá se, jako kdyby to snad nebylo nad slunce jasné.

„Tobě to nepřijde divný? Pořád mám pocit, jako kdybych se dívala do zrcadla." Do mnohem hezčího zrcadla. Napadne mě v tu chvíli, což trochu zabolí. Přeci jen jsme identická dvojčata. Až na to, že ona vypadá přesně tak, jaká bych měla být. Jako dáma, která se nevrhá do hlubin lesů, nekoupe se na koňském hřbetě v potoce a nerozdělává ohně na potkání. A přeci jsem teď byla já ta lépe připravená na to, co přišlo. Bůh ví, co by se stalo, kdyby Hope musela cestovat sama. Nestihnu o tom však dál přemýšlet, protože Hope skloní vidličku a zkoumavě se na mě zahledí.

„Asi ano. Ale stejně mě to znervózňuje. Připadám si, jako kdybych měla něco mezi zuby," usměje se a vloží si do úst další sousto. Bylo to sice sotva více než lehké nadzvednutí koutků, ale i tak mám ale pocit, jako kdyby se udála obrovská změna. Vzedme se ve mně vlna nového odhodlání a položím jí otázku, kvůli které jsem sem částečně přišla.

„Víš... dneska se mám s Rakií cvičit v používání toho daru, o kterém jsem ti včera vyprávěla. Vím, že tomu pořád úplně nevěříš, ale napadlo mě, jestli by ses nechtěla přidat. Klidně někde daleko od lidí, určitě by to nebyl pro-" zarazím se, když vidím, jak se na mě dívá. Úsměv, i když sebenepatrný, je ten tam a do očí se jí opět vkrádá onen strach kolouška zahnaného do kouta. Rychle si proto odkašlu a změním konec svého proslovu.

„Ale pokud se tu zatím cítíš lépe sama, tak na tebe samozřejmě nikdo netlačí." Nervózně se na ni usměju, ale ona mi už úsměv neoplatí. Vypadá to, že se uzavřela někde hluboko ve své hlavě, kam za ní nemůžu. S bídným vysvětlením se omluvím a opustím její srub. Ach jo, to šlo zase skvěle.

Po cestě k sobě se stavím umýt misku a nemůžu se dočkat, až se na chvíli schovám před zbytkem světa. K sobě. Jak rychle jsem si na to zvykla. Nechám misku okapat na připraveném plátně a během chvíle už za sebou zavírám dveře. Zlehka se o ně opřu a pomalu sjedu po jejich povrchu až na dřevěnou podlahu. Hlavu si zapřu o kolena. Buď silná Destiny, když budeš chtít, zvládneš vše, na co si vzpomeneš. Stejně jako Takari. Při vzpomínce na ni se usměju. Bývala to moje hrdinka, když jsem byla ještě malá. Maminka mi o ní vyprávěla příběhy a dokonce mi o ní i zpívala písničky. Aniž bych to udělala záměrně, začnu si broukat melodii své nejoblíbenější.