Stín nad Archeiou

19. Kosím hlava nehlava

Nyní už s plným žaludkem a s o to lepší náladou pokračuji k Rakiině srubu. Cesta tam mi trvá sotva pár vteřin a tak už vyskakuju, abych nezakopla o práh přilehlé terasy. Zvednu ruku připravená zaklepat, ale těsně nad dřevěným povrchem se zastavím. Co jí chci vlastně říct? Čau Rakio, prosím tě, nemám co dělat, tak co kdybys přerušila svůj jistě nabitý program a šla mě zabavit? To určitě. Ach jo. Zhluboka se nadechnu a třikrát rázně zaklepu na dveře. Však ono se to nějak vyvrbí. Dveře se prudce otevřou, ale není to Rakiina tvář, do které se teď dívám.

Mezi dveřmi stojí Orryn a propaluje mě ne zrovna moc nadšeným pohledem. Takhle zblízka si můžu všimnout, že není o moc vyšší než já a jeho oči, které jsou téměř ve stejné výšce s mými, mají skoro černou barvu. Když si uvědomím, že na něj beze slova civím, rychle se vzpamatuju.

„Já- promiň. Hledám Rakiu, je tady?" Zeptám se a demonstrativně mu pohlédnu přes rameno. Ne že bych něco viděla. Není sice zrovna vysoký, ale ramena má neuvěřitelně široká.

„Ne," odpoví jednoduše a začne mi zavírat dveře přímo před nosem. Rychle se o ně zapřu rukou, aby je nemohl zabouchnout úplně a tím si od něj vysloužím pohled, který by se dal nazvat vyloženě otráveným.

„A nevíš, kde bych ji mohla najít?" Snažím se zjistit alespoň, než ho to přestane dočista bavit. Není to tu zrovna velké, ale nepochybuji o tom, že bychom se tu zvládali míjet.

„Zkus to u zásobárny," odvětí prostě a tentokrát už opravdu dveře zabouchne. Ještě chvíli před nimi stojím s naprosto omráčeným výrazem, ale nakonec uznám, že je čas jít dál. Alespoň vím, kde začít. 

Opět se rozejdu skrze náměstí a po cestě se rozhlížím, jestli nespatřím povědomou tvář, nebo záblesk zrzavých vlasů. Přijde mi zvláštní, že kromě malého hloučku postarších žen, které chystají oběd, se v kruhu náměstí nezdržuje nikdo další. Vysvětlení je ovšem nasnadě, protože jakmile projdu mezi dvěma sruby, vyskytne se mi pohled na poměrně početnou skupinu lidí, která obdělává pole a sklízí zralou úrodu, kterou poté odnáší do podlouhlé budovy, jež zřejmě musí sloužit jako sklad. Nebo zásobárna.

Kráčím k ní podél srubů co největším obloukem, abych nerušila lidi při práci. Nebo to si alespoň nalhávám. Pravdou je, že prostě nechci, aby na mě zase zírali. Navíc si připadám, jako kdybych se flákala. Tohle bývala doma i moje práce. Mohla bych se jim hodit. Zařeknu se, že pokud nenajdu Rakiu v zásobárně, odhodlám se zeptat, jestli bych jim nemohla nějak pomoct.

Když se sruby neodvratitelně začnou stáčet do kruhu, musím zbytek cesty ujít bez krytí. Znatelně přidám do kroku, abych to měla co nejrychleji za sebou a snažím se nevšímat si pohledů lidí, kteří nosí plodiny dovnitř budovy. V ní už se rozléhá známý a jasný hlas, který vydává pokyny.

Když vejdu, spatřím Rakiu, jak stojí uprostřed místnosti a s úsměvem radí každému, kam má uložit svůj náklad. Poodejdu kousek stranou, abych nepřekážela, ale neubráním se tomu, abych se kolem dokola nerozhlédla. Páni. Je to tu prostě obrovské! A co víc, všechno tu má svůj řád. Navíc je tu systém kladek, který pomáhá dostat potraviny do vyšších pater a tím zlepšuje jak efektivitu práce, tak uleví lidem. Něco takového by u nás doma sice nebylo třeba, ale stejně to musím obdivovat.

„Zavři pusu, jinak ti tam vletí moucha," ozve se z boku pobavený hlas. Instinktivně chci zavřít pusu, ale dojde mi, že nikdy otevřená nebyla. S povytaženým obočím se obrátím k Rianovi, který se v obyčejné lněné košili a s rukama založenýma na prsou, opírá o stěnu zásobárny a očividně se svým žertem dobře baví. Ve vlasech má pár stébel, která se mu tam musela dostala během práce, ale zřejmě ho to nijak netrápí.