To není konec

4.Kapitola

Pov Ichiro

„Řekl jsem: Uhni!" zvýšil jsem hlas. On se jen usmál. On si ze mě dělá srandu? „Řekl jsem ti že nikam nepůjdeš!" zařval na mě a přiletěla mi facka. Naštvaně jsem na něj koukal. „A já ti řekl že nejsem tvoje hračka abys mi říkal co mám a nemám dělat.. A teď uhni, musím jít do auta čeká tam na mě Aki." řekl jsem klidně a odstrčil ho z cesty. Slyšel jsem za sebou jeho jak na mě řve, ale ignoroval jsem to. Když jsem si sedl do auta podíval se na Akiho. Pořád spal. Chudáček. Musí být hodně unavený. Nastartoval jsem a jel směr chata. Je to dva dny cesty. Přes noc budeme v hotelu.

Stojím už pomalu hodinu u recepční, v náruči jsem držel Akiho. Měl položenou hlavu na mém rameni a furt spal. Ale vypadalo to že se každou chvíli probudí. Všichni se na nás koukali a šeptali si. Není se čemu divit. Mám v náruči zmlácenou omegu.

„Ááá! Tady je jeden volný pokoj pro dva. Tady mate klíče. Pokoj 102 ve čtvrtém patře z vytáhnu na právo... A nechcete aby vám někdo pomohl z věcmi?" Ptala se mladá slečna za stolem, když mi podávala klíče. Sjela mě pohledem od hlavy až k patě. „Ne, to je dobry, zvládnu to sám. Mám jen jednu tašku. Jenom bych poprosil, jestli by bylo možné donést jídlo k nám do pokoje." usmál jsem se na ní. Úsměv mi oplatila. „Ano, hned to zařídím." začala něco psát do počítače. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Slepice jedna, naparuje se tam jako kdyby měla u mě šanci. Šel jsem radši s Akim k výtahu.

Jsem ve druhém patře a Aki začne kňučet. Asi má noční můry. Chudinka. Začnu ho hladit po zádech a šeptá mu uklidňující slova. Po chvíli se uklidnil. Přidal jsem na rychlost v chůzi. Musím co nejdřív do našeho pokoje.

Konečně jsme na pokoji. Položil jsem Akiho na postel a jdu se osprchovat. Když jsem vylézal ze sprchy, někdo zaklepal. Rychle jsem se oblékl a šel otevřít. Za dveřmi stal poslíček s jídlem. Zaplatil jsem, poděkoval a šel za Akim. Přišel jsem v pravou chvíli. Aki se právě probouzel. Položil jsem jídlo na stul a šel k němu. Sedl jsem si na postel k němu a čekal až otevře oči. Měl je tak moc roztomilé. On cely byl roztomilý.

Nečekal jsem dlouho. Pomalu otevíral oči „Ahoj ospalče. Jak si se vyspal? Už ti je líp?" Usmál jsem se na něj. Bylo na něm vidět že je zmatený. „Ichiro? Co se stalo? Kde to jsme? Kde je pan?" ptal se a koukal se okolo sebe. „Neboj Aki, všechno je v pořádku. Seš v bezpečí. Otec ti už neublíží. Teď jsme v hotelu, ale zítra jedeme zase o kus dál. Mám v planu jet na chatu." Uklidnil jsem ho. Vypadal klidnější. „Aki nemáš hlad?" zeptal jsem se ho. Bylo vidět jak se mu rozzářily oči. Usmál jsem se a podal mu talíř s jídlem. Hned se do toho pustil.

Už byl najedení a teď mu sundávám obvazy „Hotovo, teď se běž umýt." usmál jsem se na něj. Lehce přikývl a snažil se vstát. Bylo vidět že ho všechno bolí. Pomohl jsem mu vstát a podpíral jsem ho po cestě do koupelny. „Zvládneš se vykoupat sám nebo chceš pomoc?" Zeptal jsem se ho v koupelně. „Zvládnu to sám, děkuju za pomoc." Usmál se. Úsměv jsem mu oplatil a odešel z koupelny.