Double Date

1. Začátek

"Nedokážu si představit, že s námi nebudeš na Vánoce," vzdychá máma, zatímco si skládám oblečení do tašky.

"Taky mi je to líto, ale brzo se vrátím. Pak si to vynahradíme," ujišťovala jsem ji a pokračovala v balení. Přiznám se, převládala ve mně nervozita a měla jsem chuť z toho vycouvat. Zároveň jsem se ale těšila a byla to pro mě skvělá příležitost.
"Zítra s tebou pojedu na letiště," navrhla mi máma a utřela si slzu pod okem. Její návrh mě příliš nepotěšil. Doufala jsem, že nebude chtít jet se mnou na letiště. Nesnáším loučení, a tímhle to pro mě bude ještě těžší.
"Mami," zastavila jsem ji a chytla ji za ruce.
"Chci jet sama, prosím, víš, že nesnáším tyhle sentimentální scény," řekla jsem ji přesvědčivě, aby odstoupila.
"Já vím, zlato," souhlasila.
"Dobře, jeď sama," pokračovala. Usmála jsem se na ní soucitně.

Ten večer už jsem pouze zabalila posledních pár kousků a rozhodla se, že si napustím horkou vanu. Potřebovala jsem se ještě před odletem uklidnit. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, a zda to vůbec dokážu. Fotila jsem už dlouho, ale poprvé na takové velké sportovní události. Navíc se bojím, že jakmile uvidím led a brusle, vrátí se mi vzpomínky na mou krasobruslařskou minulost.

Nemohla jsem vůbec usnout, takže když mi ráno zazvonil budík, myslela jsem si, že ani nevstanu z postele. Vůně, která se linula z kuchyně, mě však přinutila vstát. Sešla jsem dolů a uviděla mámu v zástěře.

"Dobré ráno," pozdravila jsem ji. Otočila se na mě s úsměvem na tváři a v ruce držela talíř plný lívanců.

"Mňam, lívance," zaradovala jsem se.
"Tvé oblíbené," pronesla máma a položila talíř na stůl. Pustila jsem se do snídaně a u toho usrkávala černou kávu. Po snídani jsem se šla nachystat a připravit si zavazadla. Když jsem měla vše hotové, přešla jsem do chodby a začala se soukat do zimní bundy. Máma stála opřena o futra dveří a pozorovala mě se zkroušeným pohledem.

"Dej mi vědět až přiletíte do Göteborgu," rozkázala mi.
"Neboj, mami, budu ti skoro pořád volat," slíbila jsem ji a objala.
"A nepoletíš sama viď?" ujišťovala se. Měla o mě velký strach. Její obavy o mně se zvětšily od té doby, co jsem utrpěla zranění na závodech před 4 lety. Je vlastně zázrak, že jsem teď fyzicky úplně v pořádku. Poranila jsem si ošklivě nohu a zlomila krční obratel. Nikdy nepřestanu děkovat, že jsem se z toho dostala.
"Na letišti na mě bude čekat celý tým, včetně hokejistů a všichni poletíme stejným letadlem, takže se nemusíš bát," uklidňovala jsem ji.
"To je dobře, a třeba se tam i zaláskuješ do nějakého hokejisty," zavtipkovala.
"To by mi tak scházelo," protočila jsem oči a zasmála se. Mou pozornost upoutal zvuk vyzvánění mého telefonu.
"Taxi už je tady," oznámila jsem mámě a položila hovor.
"Tak se opatruj," objala mě a políbila. Zapnula jsem si bundu, do ruky vzala kufr a vydala se ven směrem k taxi.

Cesta netrvala dlouho, jelikož bydlíme na okraji Prahy. Jakmile taxikář začal sjíždět k letišti, tak se mi v krk vytvořil knedlík, nemohla jsem ani polknout, jak jsem byla nervózní. Byla jsem tak ráda, že řidič celou cestu mlčel, protože jsem opravdu neměla náladu na povídání. Nejspíš to ze mě vycítil.

Zaplatila jsem mu a vystoupila z auta. Vláčela za sebou kufr a malými krůčky se přibližovala k hale. V druhé ruce jsem držela telefon a četla si instrukce, které jsem měla od týmu v mailu. Všichni jsme měli mít sraz před vchodem do letiště. Dokola jsem kontrolovala každý řádek, jestli mám vše, co potřebuji, a jestli jsem tu správně.

Byla jsem tu s předstihem, avšak už jsem viděla menší hlouček, co se shromáždil před vchodem. Tušila jsem, že se bude jednat o realizační tým. A jak jsem se víc přibližovala, už mi to bylo úplně jasné.