Double Date

10. Zmizení

Z pohledu Nely:

Probudila jsem se do chladného rána. Stromy se podlamovaly pod návalem silného větru, ale z nebe už nespadla jediná vločka.

Přemýšlela jsem nad uběhlými dny a pár momentů se mi zachytilo v paměti. Polibek s Tomášem z nich vyčníval nejvíc. Pořád jsem musela myslet na jeho hebké rty a jak při líbání držel své dlaně na mých tvářích.

Zároveň jsem si musela vzpomenout na Jirku, nechtěla bych mu nijak ublížit. Doufám, že bude v pořádku. S těmito myšlenkami jsem se začala chystat na snídani.

Když jsem vycházela z pokoje, tušila jsem, že se nejspíš zase potkám s kluky, ale netušila jsem, že naše setkání bude takto chaotické. Jakmile jsem otevřela dveře, uviděla jsem Tomáše, jak splašeně běhám po hotelové chodbě a k uchu má přitisklý telefon.

"Kurva!" zanadával a zavěsil telefon, nejspíš mu dotyčný nezvedal hovor. Ani si nevšiml, jak zmateně stojím u dveří a sleduji ho, hned zapadl zpátky do pokoje.

Nechápala jsem, co se děje, ale chtěla jsem na to přijít. Proto jsem se rozhodla zaklepat na jejich pokoj a zjistit, jaká je pravda. Opatrně jsem zaklepala na dveře a napjatě čekala.

"Jirko!" zvolala daná osoba, jakmile otevřela dveře. Za dveřmi stál Adam. Udýchaně mě sledoval, jeho tváře byly zarudlé.

"Jsem Nela!" odpověděla jsem s důvtipem.

"Teď není čas na vtípky," odsekl protivně a začal se oblékat do bundy. Pár vteřin vyběhl z koupelny Tomáš a taky se soukal do bundy.

"Co se děje?" nechápala jsem a čekala, kdo z nich mi odpoví.

"Jirka se ztratil," pronesl tiše a vyplašeně Tomáš, při tom mi věnoval soucitný pohled.

"To bude nějaký nedorozumění. Tady by se přece nemohl ztratit," brala jsem to s nadsázkou, protože se mi to zdálo absurdní.

"Prostě zmizel, asi kvůli vám," řekl svůj názor Adam a ukázal na mě s Tomášem.

"Nevěděla jsem, že jeho city můžou být tak vážný," hájila jsem se.

"Jestli fakt zmizel, tak to bude hroznej průser," zaklel Tomáš a posadil se zoufale na postel. V hlavě se mi hromadilo spoustu nápadů, jak bychom mohli tenhle problém vyřešit, ale pravda byla, že jsem vůbec netušila jak.

"Vy musíte na snídani, všimli by si, že tam nejste. Musím ho jít hledat já," prozradila jsem klukům svůj plán.

"Co když tě budou potřebovat?" znejistil Tomáš.

"Omluvím se, že mi není dobře. Já jsem víc postradatelná než vy," snažila jsem se zasmát.

"Ale kde ho chceš hledat?" zaváhal Adam, který seděl vedle Tomáše.

"Podívám se po okolí. Vy zatím oběhněte pokoje ostatních kluků, kdyby se tam ukázal," rozdala jsem všem úkoly.

Vlastně jsem ani netušila, kam mám jít, nebo kam bych měla jít. Rozhodla jsem se naslouchat svým instinktům a snad to dobře dopadne. Snažila jsem se bez povšimnutí opustit hotel, a to se mi povedlo.

Rychlým krokem jsem se vydala směr ulicím chladného města. Nejdříve jsem se vydala směrem, kterým jsem znala, ke kavárně. Nikde však ani stopy. Míjela jsem turisty a fanoušky hokeje oblečené do dresů, ale nikde jsem neviděla nikoho, kdo by se Jirkovi alespoň podobal.

Dívala jsem se do výloh kaváren, restaurací, nejspíš jsem musela vypadat jako hladový bezdomovec, co prosí o almužnu. Bylo mi to jedno, chtěla jsem ho najít za každou cenu.

Doufala jsem, že mi co nejdříve cinkne telefon a kluci napíšou, že ho našli, nestalo se však tak. Pokračovala jsem tedy v hledání sama. Napadlo mě se podívat do parku, třeba tam bude sedět na lavičce a pozorovat holuby.

Stoupla jsem si na začátek cestičky a sledovala jednotlivé lavičky, všechny byly opuštěné, pokryté sněhem, jak včera silně nasněžilo. Kráčela jsem po klikatých cestách v parku. Míhala očima ze strany na stranu, otáčela hlavu a stále ani památka po Jirkovi. Vlastně tu bylo úplně prázdno. To místo působilo smutně.

Všimla jsem si, jak se na konci parku, za stromy rýsuje rybník. Byl zamrzlý a z dálky jsem viděla, jak na něm nějaká osoba bruslí. Zrychlila jsem svou chůzi a přiblížila se k parku.

Na zamrznutém rybníku se proháněla osoba v džínách, černé mikině a bundě, na hlavě měla nasazenou kapuci. Vysoká postava, široká ramena, byl to muž a bruslit uměl dobře, byl rychlý. Když se na mě otočil, už mi bylo jasné, o koho se jedná. Našla jsem ho. Ten bruslař byl Jirka.

Jakmile mě spatřil, na jeho tváři se objevil překvapený výraz, nejspíš ho nenapadlo, že ho budu hledat právě já.

Nervózně jsem na něj zamávala a čekala na jeho reakci. Bruslil dál, jako by mě ani neviděl. Sedla jsem si na lavičku naproti rybníku a rozhodla jsem se tu na něj počkat. Nemůže tu bruslit navždy, jednou musí odejít.

Koukala jsem, jak bruslí po stranách rybníka, kolem dokola, nevěnuje mi však už ani jeden pohled. Byla jsem z toho nervózní, normálně bych si v takovýhle situaci začala kousat nehty, ale od té doby, co mám gelové, to ani nejde. Začala jsem nervózně klepat nohami, nejspíš jsem se také třásla tím mrazem. Poslala jsem Tomovi zprávu, že jsem Jirku našla, aby neměl strach.

Zvedla jsem se ze sedu a začala chodit kolem rybníku, abych se zahřála. Toho si Jirka začal všímat a zabrzdil naproti mě.

"Nemusela si za mnou chodit," prohodil protivným tónem Jirka a zaměřil na mě svůj pohled.

"Nemusela? Zmizel si a nikomu si nedal vědět," odpověděla jsem stejně nepříjemně.

"To není tvoje starost," odsekl. Zoufale jsem zakroutila hlavou a měla jsem největší chuť odejít.

"Je ti zima?" všiml si, že se celá klepu a snažím se co nejvíce zachumlat do kabátu. Pouze jsem kývla na náznak souhlasu.

Přijel ke kraji a začal se škrábat na zasněženou trávu. Posadil se na menší molo, co bylo u rybníka, a tam se začal přezouvat do bot.

"Potřeboval jsem si vyčistit hlavu," pronesl do ticha, zatímco se snažil vtlačit svoje nohy do bot. Přešla jsem k němu a stoupla si vedle něj, Vzhlédl ke mě a usmál se na mě polosmutným způsobem.

"To chápu, ale měl si alespoň dát vědět. Kluci o tebe měli strach," řekla jsem mu ustaraně.

"Kde si vůbec spal?" zarazila jsem se a zeptala se, kde strávil noc, když u kluků nebyl.

"Spal jsem u Kuby v pokoji, slíbil mi, že to neřekne a brzo ráno jsem zmizel," vysvětlil mi Jirka.

"Nezlob se na mě, nechtěla jsem ti ublížit," začala jsem debatu, která nejspíš bude nepříjemná, ale oba víme, že je nutná.

"Citům neporučíš," pronesl prostě, popadl brusle do ruky a vydal se ke mně.

"Kéž bys to ale viděla stejně jako já," semkl ústa a povzdechl si. Obloukem mě obešel a vydal se pryč.

Poznámka autora:
Omlouvám se za menší pauzu, teď snad budu zas vydávat alespoň každý druhý den ❤️