Double Date

6. Sněhová vločka

Z pohledu Nely:

Sněhové kuličky padaly z nebes jako peří sesypávané z peřin. Roztáhla jsem ruce a zaklonila hlavu, koukala se směrem k obloze a nechávala na sebe všechny ty sněhové vločky pomalu padat. Zavřela jsem oči a vdechovala ten studený vzduch. Na chvíli jsem měla pocit jako by se čas zastavil. Byla jsem jako v transu, proto jsem ani neslyšela kroky osoby, která přicházela za mnou. Vyrušil mě až její hlas.

"Co tu děláš?" ozvala se tichem otázka, která byla položena osobou za mými zády. Otočila jsem se na ni a spatřila před sebou kluka, který mi začal motat hlavu během našeho prvního střetnutí. Stál tam Tomáš.

"Mám ráda sníh," odpověděla jsem a sklopila zrak k zemi. Mírně jsem se díky jeho přítomnosti styděla. Srdce mi začalo více bušit a v břiše jsem cítila jemné svírání a šimrání. 

"To já taky, proto jsem se chtěl ještě projít," objasnil mi a pousmál se na mě. Dívala jsem se mu do očí, ale pokaždé, když se naše oči střetly, cítila jsem nutkání zrak odvrátit.

"Byli jsme v posilovně s Adamem, ale odešel jsem dřív," pokračoval. Připadalo mi, že se snaží najít co nejvíc slov, které může říct, aby zakryl to trapné ticho a napěti mezi námi. Chtěla jsem to nějak rozrazit, proto mě napadlo se ho zeptat, jestli by nezašel na kávu.

"Kousek odtud je kavárna. Všimla jsem si ji, když jsme kolem projížděli. Nezašel bys na kafe?" zeptala jsem se ho opatrně. Bála jsem se, že mě odmítne.

"Půjdu rád," odpověděl mi Tomáš a o krok blíže ke mně přišel. Vydali jsme se tedy směrem ke kavárně. Šli jsme pomalu vedle sebe. Tomáš měl zastrčené ruce v obou kapsách a pohledem sledoval cestu, občas pohled stočil na mě, ale pak se vždy po chvíli podíval zpátky. 

"Jak dopadly fotky vůbec, co jsme ráno fotily?" začal se zajímat po pár vteřinách ticha, když jsme kráčeli stále směrem ke kavárně. Hned, jak vyslovil tuhle otázku, se mi před očima objevila ta fotka jeho, kterou jsem vyfotila, jak se tam zářivě usmívá - to mě lehce uvedlo do rozpaků.

"Myslím, že jsou fakt povedené," odvětila jsem a mírně se zakoktala. Tomáš mi věnoval úsměv.

"Na těch bruslích si stála poprvé?" pokračoval v kladení otázek a narážel na moment, kdy jsem se musela fotit při tréninku na ledě.

"Ne," odpověděla jsem mu stroze a nechtěla jsem dá pokračovat, ale pak mi došlo, že bych se nejspíš Tomášovi o své minulosti svěřit mohla. Možná by mi pomohlo se o tom s někým dalším bavit, abych už tuto životní kapitolu dokázala uzavřít.

"Víš, neřekla jsem vám to, ale dříve jsem závodně bruslila," sdělila jsem mu své tajemství. Zastavil se v chůzi a podíval se na mě překvapeně. Zůstala jsem stát po jeho boku a čekala až promluví.

"Jako krasobruslila? To je úžasný!" pronesl s nadšením v hlase.

"Ano, vlastně jsem byla úspěšná, ale pak jsem se zranila před pár lety na jednom závodě a musela jsem s tím skončit," řekla jsem poněkud smutně a znovu pokračovala v chůzi. Tom mi věnoval soucitný pohled a připojil se ke mně.

"Co se ti stalo?" zeptal se mě vážně Tomáš, který šel po mé pravici.

"Trochu mi nevyšel trojitý axel," pousmála jsem se a lehce se zasmála, snažila jsem se, aby mě to znovu nerozhodilo.

"Zlomila jsem si nohu a obratel. Nemohla jsem přes rok vůbec na led, ale hlavně jsem se pak od té doby hrozně bála. Nedokázala bych už znovu závodit. Jsem ráda, že zvládnu jet po ledě," vyjasnila jsem mu a zakroutila hlavu při představě, že znovu závodím.

"Chybí ti to?" podíval se na mě ustaraně.

"Hrozně moc, ale mám z toho spíš trauma," odpověděla jsem mu a vyvrátila mu jakékoliv představy o mém návratu.

"Po takové době už by mi to asi ani nešlo," zasmála jsem se.

"To bude jak jízda na kole, ne? To se nezapomíná," prohodil žertovně v momentě, kdy jsme se octili před kavárnou. Už zvenku vypadalo opravdu útulně. Na budově byli zavěšené světýlka, která krásně prosvítily celou ulici. Vzala jsem za kliku starodávných dveří a vešli jsme dovnitř. Bylo zde několik starých dřevěných knihoven zaplněné knihami, tyto police byly kolem zdí celé kavárny. Na stolečkách byly zapálené svíčky a vůně kávových zrn se linula celou místností. Na židlích byly poházené bílé kožešinky. 

"Je to tu krásné," pronesla jsem směrem k Tomášovi.

"Posadíme se nebo si to chceš vzít s sebou?" podal mi otázku Tomáš, když jsme se oba přestali rozhlížet po okolí.

"Mohli bychom si vzít kávu s sebou a projít se ještě?" navrhla jsem a čekala na Tomův souhlas.

"Počkej tady, já to objednám," rozhodl a vydal se směrem k pultu za baristkou. Rozhlížela jsem se okolo, moji pozornost upoutala jedna z knihoven. Přešla jsem k ní a sledovala jaké knihy tu mají. No většina z nich byla ve švédštině, ale našlo se tady i pár originálů v angličtině. Jednalo se spíše o klasiky, ale narazila jsem i na pár svých oblíbených.

"Tady má slečna kávu," vyrušil mě z mého rozjímání Tomáš a podával mi do ruky kelímek s kávou. Až v ten moment mi došlo, že jsem mu vlastně vůbec neřekla, jakou kávu bych si přála.

"Vzal jsem ti cappuccino," řekl Tomáš, jako by mi četl myšlenky. Trochu jsem se zarazila nad faktem, že věděl, že mi má vzít cappuccino.

"Jak si to věděl?" odvětila jsem překvapeně, zatímco Tomáš otevíral dveře a pouštěl mě gentlemansky jako první projít.

"Všiml jsem si, že sis ho dávala u snídaně," prozradil mi, jak přišel na druh mé oblíbené kávy. Přišlo mi to roztomilé a potěšilo mě, že se o mě zajímá a všímá si takových detailů.

"Doufám, že teď nevypadám jako stalker," zasmál se a nervózně si prohrábl vlasy, která mu padaly do čela.

"Ne, je to milý," ujistila jsem ho a věnovala mu úsměv.

"Odklop víčko," přikázal mi s radostí v hlase a ukázal prstem na kelímek jsem svírala v dlaních a chystala jsem se z něho napít. Zastavil jsem se a odklopila víčko kelímku, jak mi řekl. V mléčné pěně byla nakreslené velká sněhová vločka. Vždycky jsem obdivovala kohokoliv, kdo zvládl do kávy nakreslit i prosté srdíčko, ale tohle byla nádhera. Zbožňuji latté art.

"Jé, sněhová vločka," užasla jsem, když jsem obrázek spatřila.

"Připomíná mi tebe," usmál se na mě upřímně a zahleděl se mi dlouze do očí. Přála jsem se, aby tahle chvíle trvala navždycky.

Z pohledu Jirky:

Četl jsem si ty řádky stále dokola. Opravdu to muselo vypadat komicky, když tu sedím, jen v trenkách, na její posteli a čtu si její deník. Ona se zamilovala do Tomáše? Jak? Vždyť jsme tu teprve chvíli a sotva jsem viděl, že by se spolu vůbec bavili.

Z mého přemýšlení mě vyrušil rachotu z venku. Bál jsem se, že mě tu Nela přistihne, takže jsem se rychle vymrštil z postele a stoupl si k oknu, abych se podíval, co jsem to slyšel za zvuky.

Nevěřil jsem svým očím, před hotelem stála Nela a Tomáš a o něčem diskutovali. Pozoroval jsem, jak tam stojí a vesele se o něčem baví, oba mají na tváři úsměv od ucha a k uchu. Po několika okamžicích spolu odkráčeli pryč, směrem k centru. Naštvaně jsem zatáhl závěs u okna a radši z jejího pokoje co nejrychleji vypadl.

Vycházel jsem z jejího pokoje a na chodbě potkal Adam, který po měn hodil pobavený pohled.

"Tak co, vyšla ti sázka?" zajímal se a přešel ke mně blíž.

"Nebyla tam," odpověděl jsem stroze a pouze jsem ho s ignorací obešel a vrátil se na náš pokoj.