Double Date

8. Mlčeti zlato

Z pohledu Nely:

"Líbím se ti?" zopakovala jsem se šokujícím výrazem ve tváři. Za pouhý jeden den se toho dnes událo nějak moc. Než jsem dokázala vstřebat ten okamžik strávený s Tomem, přijde sem Jirka a říká tato milá slova, která by mě měla těšit, ale spíš jim nevěřím a stále nechápu, co jsem to právě slyšela.

"Ano, už od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil na letišti," objasnil mi své city Jirka a koukal na mě s neutrálním pohledem. V jeho očích jsem nedokázala číst, nevěděla jsem, jestli se na smějí, jestli jsou smutné, nebo co právě Jirka cítí.

"Nemusíš mi na to nic říkat," předběhl mě Jirka svými slovy. Stejně nevím, jak na to mám reagovat, nebo co mám říct. Nemůžu najít ta správná slova, která bych měla použít. Takovou situaci jsem nikdy nezažila.

Kdyby mi takové city vyznal Tom, věděla bych hned, co mám říct, protože je k němu chovám od samého začátku, ale u Jirky je to jiné. Jirka je velmi pohledný, sympatický a určitě dokáže být i milý, i když se na první pohled zdá být jako sebestředný kluk, zahleděný jen do sebe.

"Nevím, co ti na to říct, Jirko...děkuji," řekla jsem a sklopila pohled, nervózně jsem si prohlížela své prsty. Cítila jsem nátlak. Věděla jsem, že bych měla říct něco lepšího, hezčího, ale nechtěla jsem Jirkovi lhát.

"Děkuješ mi," povzdechl si zklamaně Jirka, doufajíc v jinou odpověď.

"Že jsem za tebou vůbec chodil," rozmáchl naštvaně rukama do vzduchu a vstal z mé postele. Nepodívala jsem se na něj, ale cítila jsem, jak se postel zvedla, když na ní už Jirka neseděl. Procházel místností a směřoval ke dveřím. Měla bych ho nějak zastavit? Vždyť mu nedlužím žádné city, nebo slova útěchy, ale takhle jsem si připadala jako mrcha.

"Počkej," zastavila jsem ho tímto slovem, i když jsem nevěděla, jak mám dál pokračovat. Jirka se za mým hlasem otočil a díval se na mě, očekávající, co řeknu dál.

"Jsem ráda, že si mi to řekl. Nikdo by to v sobě neměl dusit," řekla jsem mu nakonec a vstala z postele, kráčející k němu.

"I když necítím to stejný, neznamená to, že se spolu nemůžeme bavit," pokračovala jsem a mírně jsem ho chytla ze předloktí ruky, kterou držel kliku dveří.

"Dáš mi šanci, abys mě poznala?" otázal se mě s nadějí v hlase.

"Jasně, ještě nás tu čeká spoustu dní," zkonstatovala jsem a usmála se na něj. Jirka mi opětoval úsměv. V tichu jsme tam naproti sobě stáli a dívali se na sebe. Ani jeden z nás pravděpodobně nevěděl, co říct dál.

Z pohledu Jirky:

Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo, abych nakonec získal titul dobrého kamaráda, ale nikdy ne kluka, co se jí bude líbit, to místo už nejspíš obsadil Tomáš, který si ji ani nezaslouží. Tomáš je hodný kluk, ale když je vidím vedle sebe, vypadá spíš jako její mladší brácha, vůbec vedle něho nevyniká. Kéž by to viděla stejně.

Když řekla tu větu "Jsem ráda, že si mi to řekl. Nikdo by to v sobě neměl dusit." - chtěl jsem jí oponovat tím faktem, že vím, že se zamilovala do Tomáše a přitom to v sobě dusí, ale tím bych prozradil, že jsem četl její deník a hrabal se jí tak v soukromí, a tím bych u ní nejspíš už definitivně skončil.

"Děkuju. Uvidíme se na večeři," rozloučil jsem s Nelou a odešel z jejího pokoje. Neměl jsem z tohohle setkání nejlepší pocit, ale jsem ráda, že mi Nela dá aspoň šanci. Snad ji dokážu přesvědčit, že to myslím vážně.