Double Date

2. Hotel

Z pohledu Nely:

Po několika hodinách jsme přistáli konečně v Goteborgu. Se zavazadly jsme kráčely směrem z letištní haly. Šla jsem vzadu a sledovala shluk lidí přede mnou. Šlapala jsem klukům na paty, abych si je stihla vyfotit. Věděla jsem, že je musím zdokumentovat hned po přistání.

"Kluci, prosím, seřaďte se mi. Vyfotím vás," rozkázala jsem jim ušlápnutým tónem. Ještě jsem z nich měla respekt a bála jsem se zvýšit hlas. Otočili se za mým hlasem a pomalu se začali skládat vedle sebe. Aby se tam všichni dobře vešli, tak někteří museli na zem, což se neobešlo bez protestu. Z kabelky jsem si vytáhla foťák a přiběhla jsem před ně. Klekla jsem si na jedno koleno, abych je měla vyfocené z dobrého úhlu.

"Tak úsměv!" zakřičela jsem povzbudivě. Po dlouhém letu pro ně bylo těžké navrátit úsměv do tváří, ale vedli si dobře. Snažili se. Udělala jsem několik fotek a poděkovala jsem jim za ochotu. Před budovou letiště už na nás čekal týmový autobus, který nás měl dovézt až k hotelu.

Do spodního prostoru pro tašky jsme naházeli svá zavazadla a začali se usazovat na místa. Zde už žádný sedací pořádek neplatil, každý se posadil zkrátka, kam chtěl, nebo kde bylo volné místo. Já jsem se usadila vedle jednoho z asistentů trenérů, bylo to první místo, které jsem viděl neobsazené a nechtěla jsem se mačkat mezi kluky. Určitě chtějí spíše sedět pospolu.

Cestou jsem si na obrazovce fotoaparátu prohlížela fotky, které jsem zatím zvládla vyfotit. Ty rozmazané nebo nepoužitelné jsem rovnou vymazala.

"Vypadají dobře," pochválil mi je pán, co seděl vedle mě, koukající se mi přes rameno. Přiznám se, že jeho jméno jsem zapomněla, ale nechtěla jsem se znovu ptát, přišlo by mi to neslušné a působilo by to neprofesionálně, že si nepamatuji jejich jména. Omluvou mi ale je, že v tu chvíli ve mně převládala nervozita a také počet lidí, co se mi za tak krátkou dobu představoval.

Cesta k hotelu trvala asi 30 minut. Během ní jsem se koukala z okénka a sledovala místní krajinu. Všechno tu působilo poněkud klidnějším dojmem, než je to obvyklé v Praze. Projížděli jsme kolem krásného parku. Větve stromů měly sněhové peřiny a lavičky byly rovněž obsypané sněhem. Řeka v parku byla téměř zamrzlá a nad ní poletovalo pár ptáčků. Kousek od parku se nacházela útulná kavárna spojená s antikvariátem. Doufám, že budu mít prostor se tady porozhlédnout.

Z mých myšlenek mě vytrhl hlas pána vedle mě. Oznamoval mi, že jsme na místě a uchechtl se nad mou zamyšleností. Vystoupili jsme z autobusu, popadli svá zavazadla a kráčeli směrem k hotelu. Od milé recepční jsme obdrželi karty od pokojů. Byla zde i mladá slečna, která recepční vypomáhala, působila mladším dojmem, takže jsem si domyslela, že se nejspíš jedná o brigádnici. Ta slečna nemohla z kluků spustit oči, tváře měla zalité rudou barvou a bylo vidět, jak se snaží, aby se před nimi nějak neztrapnila.

Kluci měli pokoje rozdělené po dvou, v některých případech i po třech, spolu byli i trenéři a ostatní členové týmu, já jsem dostala samotku. Vůbec mi to nevadilo, jelikož jsem jedináček, tak jsem zvyklá být sama a bude to pro mě daleko příjemnější. Nestačila jsem moc vnímat, jak mají rozdělené pokoje, ale když jsme šlapali postupně do pater, tak jsem si všimla, že Tomáš Hamara spolu s Jirkou Kulichem a ještě takovým menším klukem, který se mi zatím nepředstavil, odcházejí na společný pokoj. Jelikož jsem byla na stejném patře jako oni, tak jsem si nevšimla, kam odcházeli ostatní, ale většina byla rovněž na tomto patře. Já jsem měla pokoj úplně vzadu oproti klukům.

Vešla jsem do pokoje s číslem 14 a zavřela za sebou dveře. S vydechnutím jsem položila tašky a praštila sebou na postel. Ulevilo se mi, že to první představování mám už za sebou. Avšak ty první momenty vždycky bývají stěžejní, tak doufám, že jsem na ně zapůsobila dobrým dojmem. Přijeli jsme na hotel kolem čtvrté hodiny odpoledne, měli jsme tedy teď asi hodinu na vybalení a pak nás čekala společná večeře. Rozhodla jsem se využít času a dát si sprchu a trochu se zkulturnit.

Z pohledu Tomáše:

Cestou z letiště na hotel jsem si přemítal poslední okamžiky, co se udály. Jak jsem přicházel s kluky k letišti v Praze a z dálky zahlédl drobnou dívku s krásnými dlouhými blonďatými vlasy, jak postává opodál. Měla na sobě dlouhý kabát, který hezky zakresloval její postavu. Měl jsem v hlavě několik otázek, kdo to je, co tu dělá. Za několik chvil jsem na tyto otázky dostal odpověď.

Když jsem si pak všiml, jak Jirka rychle zareagoval a šel se jí představit, litoval jsem, že jsem to první neudělal já. Neumím to s holkami tak, jako Jirka. Jsem si sebou většinou nejistý a nervózní.

"Hele, neměli bychom se jí jít taky představit," navrhl Tomš Cibulka, jako by mi četl myšlenky. Hned jsme společně s Jakubem souhlasili a vydali se k nim. Když jsem ji držel ruku, cítil jsem jak má jemnou kůži oproti té mé hrubé a plné mozolů z posilování.

A ve chvíli, když jsem v dlani svíral letenku a koukal se na číslo sedadla, doufal jsem, že třeba budeme sedět vedle sebe. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že tomu tak skutečně bude. Když jsem se vedle ní posadil, hned jsem ucítil její květinový parfém. Snažil jsem se nějak rozpoutat debatu, ale působilo to na mě, jako by se se mnou ani moc bavit nechtěla. Po pár otázkách jsem toho nechal a zaposlouchal se do písniček. Nechtěl jsem působit otravně nebo vtíravě.

V autobuse už jsem seděl vedle Jirky a spolu jsme jen kecali o všelijakých nepodstatných tématech. V momentě, kdy jsme se šli ubytovat do hotelu, jsem nenápadně sledoval jaký pokoj dostane Nela. Jak jsem jí viděl vcházet na stejné patro, jako jsme měli pokoj mi, v břiše jsem ucítil jemné zašimrání z radosti. Naposled jsem viděl, jak vchází do svého pokoje a zavírá za sebou dveře.

Když jsme vešli do našeho pokoje, Jirka do ticha promluvil.

"Ta Nela je celkem sympatická že?" prohodil Jirka při vybalování oblečení z tašky. Jednotlivé komínky si přendával do skříně.

"Ještě jsem s ní nemluvil," odpověděl mu lhostejně Adam Bareš. Ani mi nepřekvapilo, že se Adam nehrnul k ní se jí představovat, vypadá jako šoumen, ale je to celkem stydlín. Možná ještě větší jako já.

"Tady Hamas s ní seděl v letadle," podotkl znovu Adam a poukázal na mě, který jsem jen seděl na posteli a koukal do prázdna. Nechtělo se mi zatím ani vybalovat.

"Nic moc jsem se nedozvěděl, hoši," ohranil jsem se a namáhavě se zvedl z postele a taky začal s vybalováním, i když jsem se musel hodně přemáhat.

"Minimálně má hezkej zadek," zasnil se Jirka. Adama tato Jirky poznámka nenechala chladným a zasmál se nad ní.

"Jak sis toho všiml přes ten dlouhej hábit, co měla na sobě?" řekl Adam a stále se posmíval.

"Moje oči to vidí i přes oblečení," odpověděl mu hrdě Jirka. Na to jsem mu neměl, co říct, a ani jsem v tu chvíli nějak neměl potřebu dál konverzaci rozvíjet. Zašel jsem si raději do sprchy. Horký proud vody po mně stékal a já si užíval tu chvíli relaxace. Když jsem vylezl v ručníku kolem pasu ze sprchy, Adam a Jirka se už oblékali na večeři. Podíval jsem se na hodiny a zjistil jsem, že už nemáme tolik času, přidal jsem se tedy rychle k nim a oblékl se do bílé košile a kalhot. Všichni hráči jsme měli stejné košile a kalhoty od svazu.

Přesně v pět hodin jsme vylezli z pokoje. Jirka zrovna přikládal kartu ke dveřím, aby je zamkl, když se ozval zvuk klapnutí dveří z druhé strany uličky. Nela vycházela ze svého pokoje. Měla na sobě černé obepnuté šaty na ramínka a stříbrné podpatky. Vypadala moc pěkně, úplně v ten okamžik rozzářila místnost.

"Jé, vy už jste taky hotoví? Tak to jsem ráda. Nechtěla jsem jít dolů sama," pronesla, když nás zpozorovala u dveří. My tři jsme tam stáli jako opaření, když se k nám s klapajícím zvukem, který se odrážel od její obuvi, přibližovala.

"Moc ti to sluší," zalichotil jí Jirka, čímž mě zase předběhl. Proč jsem nezareagoval dřív? Teď když ji řeknu kompliment, tak zase budu druhý.

"Děkuji," odpověděla mu mile a srovnala se vedle Jirky. Jirka šel vedle ní a my jsme vzadu za nimi šli společně s Adamem. Cítil jsem, že jsem navíc, přitom jsem k tomu ani neměl důvod. Zase ta moje hloupá ješitnost.

Doufám, že se vám příběh zatím líbí <3