Double Date

3. Pojďte si hrát

Z pohledu Nely:

Potěšila mě lichotka Jirky na mou maličkost, ale zaráželo mě, jak zamlklý se mi zdál být Tomáš. Pravda, vůbec jsem ho neznala, možná je takový vždycky. Sešli jsme po schodech do restaurace hotelu. Je to divné, ale jako bych cítila na zádech Tomášovy oči, jako by se mi jeho pohled propaloval do mé odhalené kůže.

Kluci se usadili ke stolkům k ostatním hráčům a já jsem měla místo u realizačního týmu. Číšníci začali roznášet předkrmy. Předkrmem byla rolka s uzeným lososem, vypadalo to velmi lahodně. Od rána jsem pořádně nejedla, takže už jsem se těšila až se konečně najím.

"Po večeři se kluci odeberou do společenského sálu. Chtěl bych, aby si tam také udělala pár fotek," oznámil mi pan Černý svůj plán. Přikývla jsem na náznak souhlasu a pokračovala v jídle.

Dále následovala polévka, jednalo se o nějakou zeleninovou polévku, ale byla také výtečná. Po těchto dvou chodech jsem se omluvila a odebrala se na toaletu. Když jsem vstala od stolu, všimla jsem si, jak Tomáš zvedl pohled od talíře a zaměřil ho na mě. Mírně jsem se na něj pousmála a odkráčela pryč.

U zrcadla jsem si spravila mírně setřenou rudou rtěnku, přetřela rty novou vrstvou a z kabelky jsem si vytáhla pudr a lehce jsem se přepudrovala. Sledovala jsem svůj odraz v zrcadle. Dala jsem si záležet na tom, aby mi to slušelo. Navlnila jsem si vlasy a udělala pěkný make up, což byl u mě nezvyk, protože většinou jsem se nemalovala vůbec. Je zvláštní, že i přes to, jak moc jsem si dala dnes záležet na svém vzhledu, tak jsem stejně o sobě měla pochybnosti a viděla na mé tváři, postavě spoustu chyb. Nejspíš je to úděl nás žen, povzdechla jsem si.

Otevřela jsem dveře a opustila prostor toalet, které se nacházely v užší chodbičce pár metrů od restaurace. Když jsem procházela uličkou, mužská silueta se zjevila přede mnou. Z dálky a v šeru bylo těžké poznat o koho se jedná. Když jsme se k sobě přibližovali, mohla jsem jeho identitu odhalit. Míjel mě Jirka Kulich.

"Jak ti zatím chutná večeře?" vyřkl otázku, když už jsme se téměř minuli. Otočila jsem se za jeho hlasem a zastavila se.

"Výborná je, ale nevím, jestli se do mě ještě něco vejde," odpověděla jsem mu se smíchem.

"To já bych jedl za dva," přeháněl.

Jirka nakonec vážně nepřeháněl, opravdu snědl všechno a ještě dojídal po hráči, který seděl vedle něho. Tento jedinec mi byl zatím neznámý. Do mě už se sotva vešel hlavní chod, takže jsem dezert odmítla.

Po večeři jsme se přesunuli do společenského sálu, jak říkal pan Černý během předkrmu. Všichni jsme se posadili do kolečka na židle a já to brala jako příležitost pořídit pár fotografií. Stoupla jsem si doprostřed kolečka a udělala pár snímků. Namířila jsem objektiv na Tomáše a Jirku, kteří seděli vedle sebe a chtěla jim udělat společnou fotku. Navzájem se chytli za ramena a rozšířily své koutky do formy úsměvu.

"Rád bych tento první večer pojal v takovým volnějším a zábavnějším duchu, proto jsem si pro vás připravil pár her," vystřídal mě v kruhu pan Černý a oznamoval dnešní program. Trošku jsem se zalekla, co to bude za kolektivní hry. Doufala jsem, že se nebude jednat o fotbal nebo nějakou sportovní hru. S tím nacpaným pupkem bych se asi ani nehnula.

"Tady v košíku jsou vaše jména, první si vytáhne tady Nela," dal mi do ruky košík, ze kterého jsem si vytáhla papírek a košík panu Černému vrátila nazpátek.

"Teď se podívej koho máš na papírku a řekni nám to," pokračoval ve vysvětlování. Prsty jsem rozevřela bílý papírek. Uprostřed něj bylo černou propiskou, poněkud neúhledným písmem, napsáno jméno jednoho z hráčů. Stálo tam - Tomáš Hamara. V duchu jsem se nad tím usmála, vlastně jsem měla radost, že jsem si vytáhla právě jeho. Po naší krátké konverzaci v letadle bych ho chtěla více poznat.

"Tomáš Hamara," přečetla jsem nahlas a papírek otočila nápisem k ostatním. Moje oči ihned směřovaly jako rozkazem na jeho maličkost. Zkoumala jsem, jak se změnil jeho výraz po tom, co jsem vyslovila jeho jméno. Přišlo mi jako by se do jeho očí vlilo potěšení a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv.

"Tak pojďte spolu sem doprostřed," přikázal nám pan Černý a sám se posadil na židli. Stáli jsme tam vedle sebe uprostřed hloučku a ostatní nás skenovali pohledem ze svých židlí. Bylo mi to trošku nepříjemné, takovou pozornost bych zvládla lépe opilá, ale při večeři se nepodávala ani slza alkoholu.

"Bude to jednoduchá hra, nebojte," ujišťoval nás pan Černý.

"Nelo, tady máš kartičku a budeš se snažit Tomášovi předvést danou věc, která je tam napsaná," pokračoval. Už se mi to nezdálo jako tak dobrý nápad, tyto hry ve stylu pantomim mi nikdy moc nešly. Vzala jsem si do ruky kartičku a v duchu si přečetla její obsah. Měla jsem za úkol Tomášovi předvést střelbu na bránu.

"No tak to bude vtipné," prohodila jsem tiše. Zaujala jsem postoj jako dělají hokejisti a snažila se namířit rukou, jako bych dávala gól. Muselo to vypadat směšně. Tomáš se při pohledu na mě smál a ostatní se také začali smát.

"Zametání?" snažil se hádat Tomáš. Vytřeštila jsem oči a pohyby zopakovala znovu a ještě výstižněji. Myslela jsem si, že to dělám úplně zřetelně.

Tomáš ještě zkoušel hádat, ale vůbec se nepřibližoval k tomu, co jsem skutečně měla předvádět. Utíkal nám čas a bylo už téměř jasné, že to neuhádne.

"Střelba na bránu!" zakřičela jsem zoufale, když pan Černý zahlásil, že nám vypršel čas.
"Tak ty bys nemohla být útočník," zasmál se Jirka, který pobaveně seděl na židli naproti nám. Vyplázla jsem na něj jazyk a protočila oči.
"Ne, předváděla si to moc dobře. To jen já jsem natvrdlej," snažil se mě uchlácholit Tom. Společně jsme se zasmáli a usedli zpět na svá místa.

Takhle se postupně vyměnili další hráči. Musím říct, že to bylo opravdu zábavný program, ale snad všem to šlo lépe, než mně.

"Tak a teď už na kutě," pronesl se smíchem pan Černý po necelých dvou hodinách hraní. Všichni jsme se začali zvedat ze židlí a pomalu odcházeli do pokojů. Byla jsem už po dnešním dni opravdu unavená, celý tenhle den byl náročný.

"Zítra na tréninku ti ukážu jak vypadá dobrá střelba," připojil se ke mně Jirka a začal mě provokovat. Nic jsem mu na to neřekla, jen jsem se zasmála a měla namířeno k sobě do pokoje.

"Počkej, nechceš ještě na chvíli k nám na pokoj?" zeptal se z ničeho nic Jirka, vedle něj stál Tomáš a jejich třetí spolubydlící, jehož jméno stále nevím. Ti dva pouze s úsměvem přitakávali.

"Už je pozdě, kluci," odpověděla jsem a brala za kliku.
"Jen na chvíli," přimlouval se ten neznámý.
"Ty se moc neozývej, třeba tvoje jméno pořád nevím," pokárala jsem ho se smíchem.
"A jo, málem bych zapomněl, jsem Adam," přiběhl ke mně rychle a začal se přede mnou komediantsky ukloňovat.
"Pořád chceš jít spát ještě?" položil mi otázku Tomáš a zadíval se na mě.

Další kapitola je tu ❤️