Mladý Jungkook je těžce v depresi z toho že mu zabily rodiče na služební cestě, ve svích 22 letech vezme spravedlnost do svích rukou když mu nebyla ochotna pomoct policii. 2 roky musel čekat než mu aspoň řeknou že zločinci které tak hledal za vraždu...
Moji milí zlatí přátelé,, toto je poslední díl. Předem se omlouvám, a varují vás na možné slzy... Většinou moje knížky konci happy že?
Jungkook..
Bylo ani nevím kolik hodin a já tam pořád seděl na tom patníků a brečel, nemůžu uvěřit že jsou vážně mrtví..
Jenže pak jsem zaslechl něčí hlas a já se vyděsil že mi málem puklo srdce. Když jsem se ohlédl, byl tam namjoon a vypadal úplně zničeně... Byl jsem tak v háji že jsem nedovedl ani vstát... Byl schovaný ve křoví a ukazoval mi abych byl sticha.. Všude možně jsem se rozhlížel jestli tam nikdo není, a pak jsem se postavil. Pomalým krokem jsem šel k němu, a nebyl jsem už tak zhroucený..
Co se stalo? Jste všichni v pořádku? Kde je tae!? Kookie~ pojď. Musíme do bezpečí.. Nejdřív mi řekni, je tae v pořádku? A vy? Kookie,, teď není vhodná chvíli. Někdo nás může sledovat. A nechci je tak přivést aby nás dorazily. Tak pojď prosím, pak ti vše řeknu. Namjoone, děsíš mě...
Do 20 min jsme dorazily do nějaké staré polorozbite budovy, kde to ale vůbec nevypadalo bezpečně... Byl jsem úplně v háji, nic mi nechtěl po cestě říct, a to mě děsilo. Přišly jsem k jedním padajícím dveřím, a pak mi to došlo. Jsou dole, opatrně jsem pustil namjoona a hned jsem je otevřel. Pomohl jsem mu dovnitř a za sebou jsem zavřel dveře, šli jsme dlouhou a úzkou chodbou, pomalu se v tom nedalo ani hýbat. Došly jsme až na konec a já byl čím dál více nervóznější, bál jsem se co se za těmi dveřmi odehrává.. je někdo vážně zraněný? Nebo dokonce mrtvý??
Namjoone.....
Nic neřekl, pouze sklopil zrak a měl výraz který říkal mrzí mě to. Prudce jsem otevřel dveře a vtrhnul jsem dovnitř. Hned se mi podlomily kolena, byl jsem úplně v háji, zdrcený a tak bezmocný. Dolezl jsem k němu po všech 4 a měl jsem oči celé mokré od slz... Chytl jsem ho za ruce, a pak i za celé tělo a třásl jsem s ním..
Tae,, no tak už jsem tu. Zbuď se, ty nesmíš byt mrtvý, ne ty ne. No tak,, tae prosím.
Jin přišel ke mě a snažil se mě uklidnit, ale když jsem se na něho podíval, prý mé oči byly temné a prázdné... Víte, já v tu chvíli nevěděl kdo právě jsem, a bylo mi jedno jestli jsem z nějaké části Bunny a nebo já... Byl jsem tak moc naštvaný a zároveň jsem měl chuť vraždit..
Co se stalo!!!!
Když mi to začaly vyprávět, zlost se ještě více dral na povrch.. A ne jen zlost, dral se i bunny, a věřte že mi to bylo jedno..
Kde jsou nějaké zbraně?
Kookie ~
Nechci se ptát po druhé,, takže?
Máme zásobu zbraní v lese v tajném bunkru, jdeme z tebou a pokud chceš půjdeme do toho z tebou... Jen musíš být opatrný a věřit i nám že ti pomůžeme...
Děkují, jen mi řekněte kde to přesně je, kdo to udělal a kde je najdu... Vy budete tu a v bezpečí, já se o to postarám..
To je chceš pozabíjet sám? Nejsi nesmrtelný kookie....
Vím že jsem jen člověk, ale taky mě pohání zlost, ztráta a pokud tam umřu, vezmu sebou hodně lidí.... Prosím nechte to na mě.
Už jsem nic neřekl, vstal jsem a odešel do jiné místnosti, za zavřenými dveřmi jsem to už nezvládl a sesypal se na zem.. Začal jsem tak moc brečet, že jsem si ani nestačil uvědomit že ležím na zemi v kaluži krve a hroznou bolesti hlavy a břicha. Když jsem se snažil vstát ostrá bolest na mé hlavě mi v tom zabránila, sáhl jsem si na to místo a měl jsem ruku celou od krve... Začal jsem se rozhlížel kolem a když jsem to zpatřil, vyděsilo me to tak že jsem nevěřil ani vlastním očím... Kolem mě bylo minimálně 20 lidí a mrtvých, snažil jsem se vstát ale nemohl jsem.. Začal jsem se plazit k nějakému náhodnými člověku a prohledával ho, dokud jsem to nenašel.
Vzal jsem to a vytočil číslo na policii, řekl jsem že nevím co se stalo. Že jsem se tu ocitl a jsem taky zranění, a že jsou tu všichni mrtví. Že nevím kde jsem ale že zapnu na telefonu GPS aby mě našly... Čekal jsem asi hodinu v kaluži krve než jsem zaslechl sirénu policie a záchranky, vím že jsem to asi udělal já, ale i tak. Nevadí že skončím ve vězení, hlavně že jsem se pomstil..
Policisté co tu vtrhly se na mě koukali jak na vraha, ale taky soucitně. Jak každý říká presunce neviny pro každého, dokud se neprokáže vína.. Vzaly me do sanitky a ošetřily, pak jsem byl na výslechu.
Omlouvám se ale, nic si nepamatuji..
Vyslichaly mě hodinu než do místnosti vtrhnul jiný policista a něco mu neukázal, nevěděl jsem že tam byla kamera. Ale co už i tak bych šel sedět... Poslal ho příč a pak se na mě podíval stylem, a mám tě...
"Pořád si nic nepamatujete?"
Otočil na mě obrazovku a pustil video, 7minutove video jak zabíjím přes 20 lidí,, ale pak jsem myslel že se zblázním když jsem viděl poslední 1min a půl na konci.
Zabil jste přesně 24 lidí, včetně té ženy a zdrejmě jejího syna. Za to dostanete trest sm....
Přijímám všechno... Jen už mě zavřete..
Uběhl asi měsíc a půl, a já dneska dostal rozsudek z nejvyššího soudu.. Ani jsem to nemusel číst,vím co se tam psalo.. Dostal jsem doživotí, a teď psaly že mě doživotí se ruší a mám trest smrti... Přesně za týden ode dne kdy vydaly rozsudek. Takže mám 6 dní.
Den D je zítra ráno, teď je 5den od rozsudku a já jsem si mohl vybrat co si dát na moji poslední večeři.... Je to šílený ale chtěl jsem americkou snídani k večeři. Poslední noc v maximální věznici jsem brečel a zpomínal na taeho, na všechny chvíli které jsem s ním strávil. Pokaždé když jsem si zpomněl rozbrečel jsem se ještě více... Nespal jsem...
Ráno když mi otevřely dveře od celý, srdce se mi zastavilo... Ale byl jsem smířený s tím co se děje.. nasadily mi pouta a pomalu odváděly do one místnosti... Nasadily všechny přístroje na kontrolu srdeční aktivity a čekaly až bude za minutu 8 ráno.
V druhé místnosti byly nějací lidé a starší muž který brečel... Nejspíš otec od té paní a dědeček od toho kluka... Hned se mi upustil proud slz které jsem nemohl odehnat...
Mrzí mě co jsem provedl, omlouvam se rodině zesnulé paní a chlapce které jsem nechtěně zabil .. Nežádám o odpuštění, jen chci aby jste věděl že jsem nechtěl ublížit někomu nevinnému...
Pak jsem slišel že je čas, hluboko jsem se nadechl a kývl hlavou. Pak už do mě vpravily smrtící injekcí... Lehl jsem si a pomalu začal zavírat oči, když v tom jsem ho před sebou uviděl, usmíval se a já umřel s úsměvem na tváři...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
