Children of War

3

Uběhlo několik dní. Prošla jsem několika městami a vesnicemi. Když teď stojím někde uprostřed ničeho, mám pocit, že mě ten člověk jenom podvedl a chtěl se mi vysmát stejně jako ostatní. Šla jsem pomalu dál a doufala, že tomu tak není.

Stála jsem po několika nekonečných hodinách na kopci a byla radostí bez sebe. Přede mnou se tyčily vysoké budovy které připomínaly spíše trosky nebo opuštěné město. Úsměv mi na tváři znovu vzrostl, když jsem viděla pohyb aut v tomto městě. Moje nohy už vypovídaly službu a síly každým krokem mizely ale já to vzdát nechtěla. Několikrát jsem se snažila rozběhnout ale pokaždé jsem spadla.

Po hodině jsem konečně dorazila do města. Stála jsem uprostřed hlavní ulice a sledovala ruch dopravy s širokým úsměvem na obličeji. Rozešla jsem se k nejbližšímu člověku. "Dobrý den, mohl by jste mi prosím poradit, kde najdu vojenskou základnu?" zeptala jsem se dotyčného a doufala, že se dočkám odpovědi. Místo toho mě jen odignoroval a šel dál svou cestou. Cítila jsem se zoufale, jakoby žádná vojenská základna ani žádná válečná Oblast 3-07 vůbec neexistovala.

Ptala jsem se už několika lidí. Odpovědí mi vždy byla ignorace nebo to, že vůbec neví o čem mluvím. Už se začalo pomalu stmívat a já si nutně potřebovala odpočinout. Když jsem ale uslyšela křik lidí z centra města, zvědavost byla silnější než má únava a proto jsem se rozhodla, že se na to místo půjdu podívat.

Všude byla hromada lidí namačkaných na sebe. Smáli se a na někoho mávali. Povedlo se mi procpat se až dopředu mezi davem a uviděla jsem to.

Auta armády projížděli mezi davy lidí jakoby se zrovna vraceli z nějaké expedice. A pak jsem uviděla ho. Byl to ten blonďák, který mi dal tu mapku. Řídil jedno z mnoha aut. V ten moment mi to všechno začalo dávat větší smysl. Vojenská Oblast 3-07-510 stejně jako základna, jsou přísně tajné místa. Místní lidé o nich nesmí mluvit, aby neprozradili jeho polohu.

Začala jsem se usmívat jako sluníčko na hnoji a byla štěstím bez sebe. Teď jsem jedno věděla jistě, musím se nějak dostat do armády, ať mě to bude stát cokoliv.

Dalšího rána jsem se probudila do slučného dne. Na takové počasí jsem nebyla vůbec zvyklá, ale hned mi to dodalo více energie. Zvládla jsem se aspoň trochu vyspat na podlaze nějaké paní, která mě večer našla na ulici a nechala mě u sebe přespat. Byla jsem celá rozlámaná ale mému přesvědčení dostat se tam, kam jsem chtěla ani tohle nezabránilo.

Ještě předtím, než jsem si šla včerejší noci hledat místo, kde přespím, jsem tajně sledovala auta armády a zjístila, že mají namířeno na druhý konec města. Proto jsem předpokládala, že tam by se základna mohla nacházet a vydala se tím směrem.

Došla jsem až na samý konec města a zaregistrovala plakát, který byl vylepený na budově stojící vedle mě. Rychle jsem k němu došla a přečetla si jeho obsah. Stálo na něm, že se zde jako každé tři roky bude konat výběr dětí od čtrnácti let, pro místo budoucích vojáků.

Dvě zkoušky, kdy děti, které se chtějí přihlásit do armády, ukážou své dovednosti a plukovník z nich vybere jen ty nejlepší, kteří se dostanou do třetího kola, u kterého je už i generál velící celé Oblasti 3-07-510. Je to těžší část zkoušek u kterých se generál sám rozhodne, koho do své armády vezme a koho ne. Tohle všechno se mělo konat už za dva týdny, ve vojenských prostorách.

Každý den jsem dřela jak jen jsem mohla. Samozřejmě jsem už bojové dovednosti pochytila, když mě má matka přihlásila na nejrůznější bojové kroužky, na které jsem chodila už od svých osmi let. Pořád ale bylo co zdokonalovat a já si toho byla plně vědoma.

Sama jsem vůbec nevěděla, zda mě do armády vůbec vezmou. Bylo mi totiž čerstvých 12 let.