Moje síly už pomalu ustupovaly ale můj protivník měl energie na rozdávání. Opět se proti mě rozběhl. Chtěla jsem rychle uhnout, ale chytl mě za nohu a stáhl k zemi. Během minuty mi zarazil dlouhý nůž do stehna. Bolesti jsem skřivila obličej. Jediné, co jsem vnímala bylo náhle ticho lidí, kteří toto dění sledovali z hlediště a slabost, kterou jsem v sobě cítila.
Vzala jsem nůž za jeho rukojeť a snažila se ho vytáhnout. Marně. Byl zařazený až v zemi. Podívala jsem se na svého protivníka, který byl otočení zády ke mně a už začal oslavovat svojí výhru. Stočila jsem pohled do hlediště a zahlédla generála, který čekal na to, jak se s touto situací poperu. Jeho pohled vyzařoval něco, co jsem nedokázala pochopit. Nebyl to jeho kamenný výraz ale něco, co říkalo, že mi věří. Že si myslí, že se opět postavím na nohy a budu bojovat dál. Cítila jsem se hrozně. O něco horší to bylo, když jsem se podívala, kdo sedí vedle něj. Byl to Alex. Díval se na mě s povzbuzujícím úsměvem a z jeho rtů šly nějaká slova, které jsem ovšem nemohla slyšet.
Sebrala jsem svou veškerou sílu, kterou jsem v sobě našla, chytila rukojeť nože a pořádně zabrala. S obrovskou bolesti se mi povedlo ho z mého stehna vytáhnout. Všichni diváci začali lapat po dechu. Než můj soupeř stihl jakkoliv zareagovat. Ve chvíli, kdy se začal otáčet, jsem ani na vteřinu neváhala, stoupla si na nohy, vzala nůž a plnou silou ho po něm hodila.
Měla jsem v sobě takovou zlost, že už mi ani nedělalo problém mého soupeře zabít. Nůž se mu zarazil do hrudi, ale dost blízko od srdce tak, aby tato rána byla smrtící. Muž spadl k zemi a začal krvácet.
Sama jsem se zvládla dokulhat k muži, abych se ujistila, že je vážně mrtvý. Byl. Vytáhla jsem mu nůž z hrudi a odhodila ho pryč. Podívala jsem se do hlediště. Na Alexe a generála. Generál se na mě díval pořád s jeho kamennou tváří, ve které jsem ale viděla náznak údivu. Alex se na mě usmíval od ucha k uchu a ukázal mi zdvyžený palec nahoru. Úsměv jsem mu oplatila.
Na pomoc mi přispěchal Aaron a podepřel mě kolem ramen. Rychle jsem mu poděkovala a společně jsem šli na ošetřovnu. Pomohl mi se posadit na lehátko.
"To nevypadá vůbec dobře" konstatovala pro sebe doktorka. "Bude to chtít šití" podívala se na mě a já se nezmohla na víc, než jen ironický úsměv.
ČTEŠ
Children of War
مغامرةMěstem koluje smrtící vir a lidé se bojí. Snaží se utéct a schovávají se v úkrytech. Města začínají ovládat divoké rostliny, které prorůstají mezi trosky nejrůznějších budov a lemují veškeré cesty. Svět je rozdělení do několika Sectorů plných vojáků...
