Children of War

4

Nastal den D

V ulicích jsem se přidala k davu mladých lidí, zhruba v mém věku, kteří si to mířili přímo do Oblasti. Byla jsem nervózní stejně jako všichni okolo mě a cítila jsem obrovský pocit oslabení v končetinách.

Společně jsme všichni dorazili na místo. Armádní prostor byl pěkně schovaný mezi stromy v údolí tak, aby byl těžko viditelný a nešel najít.

Před branami stáli vojáci, kteří nás prohlíželi, zda u sebe nemáme zbraně nebo jiné předměty. Byly zde také stoly pro zápis na zkoušky. Vyplnění jména, příjmení a věku. Naschvál jsem tam napsala, že je mi 14 let. Nepremyslela jsem mad tím, jaké by to pro mě mohlo mít následky. Jen jsem se chtěla připojit k armádě. Po tomhle všem nám nařídili čekat na ostatní.

Až poté se neskutečně obrovské brány, které celý prostor dokola obepínaly otevřely a nechaly nás vstoupit dovnitř.

Naskytl se mi pohled na nekonečně obrovský areál plný nejrůznějších budov a vojáky, kteří zde vedli svůj výcvik, nebo prostějen pochodovali. Už od malička jsem si přála být jednou z nich, ale nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Bylo to moje tajemství.

Když jsem uslyšela rozhlasy, které oznamovaly, že se všichni máme dostavit na hlavní blok, nervozita ve mně začala ještě více stoupat. Seřadili jsem se v pozoru do zástupu podle věku. Plukovník, kterého úkol byl zhodnotit naše dovednosti, nás jen změřil pohledem zatímco kolem nás procházel.

"Hej ty" řekl a ukázal na nějakého kluka, který vypadal, že je mu sotva čtrnáct let. "Vystup z řady" zakřičel na kluka, který se už začínal celý třást. Vystoupil z řady a celý zrudl. "Kolik je ti let?" zeptal se ho plukovník ostrým hlasem. "Tak kolik" řekl, když se nedočkal žádné odpovědi.

"Tři-třináct pane" odpověděl a dostal výsměch od všech zúčastněných.

"A ven!" zakřičel na něho velmi přísným hlasem plukovník a nařídil ostatním vojákům, aby kluka vyvedli. "Je tady snad ještě někdo, komu je pod čtrnáct let a myslel si, že to nezjístíme?" začal znovu výhružným tónem. Nikdo ani necekl a tak jsme se pustili do zkoušek.

Začínalo mi velice rychle docházet, jakou hloupost jsem provedla. Pokud jen zjistí, že jsem celou tu dobu lhala, nenechá mě jen vyhodit. Vyloženě mi zadá nějaký trest a pak až mě vyhodí. Možná mě nechají žít s podmínkou, že mě do armády už v žádném věku nikdy nevezmou.

V první a druhé části zkoušeli naše fyzické schopnosti. Vyhodili nespočet lidí a byli extrémně přísní. Já měla to štěstí, že jsem se společně s dalšími asi deseti lidmi dostala do třetího stupně zkoušky, která se konala až další den.

Jednalo se o tu nejtěžší. Tu, ve které vás zavřou do klece s obrovským a silným člověkem, kde může zvítězit jen jeden z vás. Všechny nás ubytovali a nechali nás, abychom se mohli připravit a odpočinout.