Children of War

8

Na Alexův rozkaz jsem zůstala prozatím bydlet v domě pro nováčky, dokud soud nerozhodne o mém osudu.

Uběhlo už pár dní a má noha na tom byla mnohem lépe. Konečně jsem mohla zase normálně trénovat. Z těch lidí, co se dostali do třetího kola bohužel moc nezbylo. Jen já, Aaron, Thomas a Eric. Za tu dobu tady, jsme se velice sblížili a vytvořili si partu.

Zrovna jsme seděli v jídelně u večeře a povídali si. Všichni jsme zvedli hlavu, když jsme uslyšeli prudké otevření dveří. Kapitánka Smithová.

"Tonnerová, dostavte se ihned do kanceláře generála" vykřikla a stejně rychle jako přišla, tak zase odešla. Všichni jsme si vyměnili udivené pohledy.

"No tak hodně štěstí" řekl Thomas. Na to jsem jen kývla hlavou, dál nic neříkala a šla do kanceláře.

Zaklepala jsem na dveře ale odpovědi se nedočkala. Po chvilce jsem to zkusila zase. Nic. Jen hrobové ticho.

Na patě jsem se otočila a chtěla se vrátit zpátky ke své večeři. To bych ale nemohla narazit do něčí hrudi. Do něčí vypracované hrudi. Rychle jsem poodstoupila a zvedla hlavu, abych viděla dotyčnému do tváře. Generál.

Rychlými kroky jsem se oddálila ještě víc a úklonem se omluvila. Nic na to neřekl, jen mě pozval dál do své kanceláře a řekl, ať se posadím na židli stojící před jeho pracovním stolem.

Jeho kancelář vypadala hrozně pěkně. Byla čistá a svým způsobem i velmi útulná. Za pracovním stolem bylo obrovské okno. Šlo vidět, že všechny dokumenty a nejrůznější papíry mají svoje místo a svůj řád. Byla zde i pohovka která dokonale ladila se vším ostatním. Větší knihovna a nespočet šuplíků. Byla jsem mírně překvapená.

Zatímco jsem seděla naproti němu a čekala, co po mně vlastně chce, začal něco hledat v šuplíku svého stolu. Po chvíli na stůl položil papíry písmem ke mně tak, abych si mohla přečíst co na nich stojí.

Stálo na nich, že soud vyhrál a já můžu být i nadále oficiálním vojákem Oblasti 3-07-510. Mělo to ale jednu podmínku. Musela jsem přislíbit a podepsat dokument, který jasně říkal, že už budu místní a ne cizinec. Podal mi propisku a já dokument s radostí podepsala.

"Zítra by ti měla přijít tvoje uniforma" řekl s kamenným výrazem. Bez jakýchkoliv emocí, jako vždy.

Já se na něj ale musela široce usmát. "Děkuji" zahleděla jsem se mu do očí.

Až teď jsem si uvědomila, jak pěkný vlastně je. Měl černé vlasy a překrásné modré oči, připomínající oceán. Tvář mu rámovaly jizvy různých velikostí. Ta největší se mu táhla od čelisti, skoro až k nosu. Výrazně lícní kosti a mírné ďolíčky, které šly vidět i když měl zrovna kamenný výraz.

Rychle odvrátil pohled, vzal papíry ze stolu, které dal do nějaké složky a šel je odnést do nějakého šuplíku. Chvíli tam jen tak stál a nic neříkal. Jen jsem se zvedla, znovu mu poděkovala a odešla zpět do jídelny.

Všichni se mě vyptávali, co se dělo. Když jsem jim řekla, že jsem oficiálně jedna z nich, začali jásat radostí.