Cesty osudu

1

„Už jsi to udělala zase!"

„Nevím, o čem mluvíš, nic jsem neudělala."

„Pokaždý podvádíš, to není fér! To ti nedaruju. Radši zační utíkat, protože tě stihne krutý trest! "

„Ne...to neuděláš....."

„Jedna, dva...dva a půl..."

„Nee....Pomoooc...."

„Hej, Lau, jsi v pohodě?"

„Jo, jsem, jen...jen jsem si na něco vzpoměla" , nervozně se usměju a prohrábnu si svoje neposedné vlasy.

„Určitě jsi v pohodě? Vypadáš nějak bledě. Víš, že mi můžeš říct cokoli, jsme nejlepší kamarádky asi už...sto let?"

„Řekla bych, že asi tak dvěstě padesát" , řeknu pobaveně a podívám se na dívku přede mnou.

„Mio, vážně jsem v pořádku, jsem jen nervozní z toho zítřejšího pohovoru."

„Dobrá, tak já ti teda budu věřit ," , zkoumavě si mě prohlíží , „ Teď už musím jít, takže kdyby něco,tak mi koukej zavolat, jasný? "

„Rozkaz mami, a teď už běž nebo zase přijděš pozdě."

Poté, co Mia konečně odejde, rozplácnu se na gauč. Tohle se mi stalo tento týden už třikrát. Vracím se do minulosti a vzpomínám na NÍ. Je to už tak dávno, myslela jsem, že jsem na NÍ zapoměla. Snažím se odvrátit své myšlenky jinam, tak zapnu počítač a jdu si uvařit čaj. Zatímco se vaří voda, rozhlížím se po svém novém bytě. Přestěhovala jsem se sem nedávno, pořád si tady zvykám. Každý den tu najdu něco nového, ať už prasklinku ve zdi nebo rýhu v podlaze. Je to takový můj zabydlovací rituál. Když se voda dovaří, vezmu si čaj a jdu si sednout k počítači. Zkouknu nové maily a znovu si přečtu pozvánku na zítřejší pohovor. Pročítám si detaily setkání, když v tom uslyším zarachotit klíče v zámku.

„Zlato, jsem doma!"

Slyším rychlé odkopnutí bot a následovné rychlé kroky, které jdou směrem ke mně. Musím se usmát. Vstanu a otočím se.

„Nečekala jsem tě tak brzy" , usměju se na dívku , která natahuje paže, aby mě objala. Když objetí skončí, pobaveně se na mě podívá.

„To je mi teda přivítání. Taky jsi mi chyběla."

„To víš, že jsi mi chyběla. Jen jsi mě překvapila, čekala jsem tě až tak za dvě hodiny. Nestihla jsem uvařit." , hodím po ní psí pohled.

„Tak to je ale katastofa, protože teď umřem hlady. Co budeme dělat?" , vykulí na mě oči a přidá k tomu vyděšenej pohled.

„Sepíšeme poslední závěť" , odpovím se smutným výrazem.

Chvíli na sebe koukáme s vážným výrazem a pak vybuchneme smíchy. Od smíchu mi začnou téct slzy a bolí mě břicho. Chvíli nám trvá než se dokážeme uklidnit.

„To je miláčku skvělej nápad. Ale mám lepší. Já si zajdu do sprchy a ty objednáš pizzu."

„Kotě, ty jsi prostě hlavička. Já to říkám pořád, že máš ty nejlepší nápady na světě. Právě jsi nás zachránila od jisté smrti. Za to dostaneš extra porci sýru." , řeknu s úsměvěm a vlepím jí malou pusu.

„Tak to si nechám líbit" , řekne a začne se svlékat. Když zůstane jen ve spodním prádle, mám problém si vzpomenout, cože to mám vlastně udělat. Koukám na ní a zorničky mám rozšířené. Její krásně opálená pleť v bílém prádle ještě víc vynikne. Přejede si rukama od tmavých,rovných a vždy perfektních vlasů, přes pevná prsa, sametové bříško, až po štíhlé boky. Celou dobu mi kouká do očí a usmívá se. Ví, že jsem nahraná. Pak ke mně přistoupí a nakloní se k mému uchu. Cítím její parfém a s radostí ho nasaju do svých čichových buňek.