Cesty osudu

8

Do večera jsem to nějak přežila, aniž bych se zbláznila. Tyhle vzpomínky mě zabijou. Pořád nechápu, proč zrovna teď. Když už jsem si myslela, že je to za mnou, že jsem na ní zapomněla. Musí to být karma, nějakým způsobem se mi někdo mstí, jinak si to neumím vysvětlit.

Po dlouhé přípravě jsem se konečně vydaly na večírek. Moc se mi tam nechce, ale kvůli Sáře to samozřejmě odvolat nemůžu. Po celkem dlouhé cestě taxíkem dorazíme na velkou příjezdovou cestu a po chvilce se před námi objeví obrovské sídlo. Páni, to vypadá jak nějaký zámek. Ten její šéf bude asi pěkně zazobanej. Snad to nebude takovej ten klasickej snob. Ale Sára ho má celkem ráda, tak to nemůže bejt úplnej magor. Zevnitř je slyšet hudba a snad všechna okna svítí. Vypadá to opravdu impozantně. Jsem ráda, že mám na sobě večerní šaty a ne džíny.

Zazvoníme na zvonek velikosti melounu a otevře nám postarší pán ve fraku. Pozdraví nás a pokyne do obrovské haly, kde nám vezme naše kabáty a prosí, ať ho následujeme. Uprostřed haly je obrovské schodiště, které se nahoře uprostřed rozpíná do obou stran. Ihned mi to připomnělo scénu z Titanicu, kdy Rose schází ze schodů a Jack na ní čeká dole. Mírně se sama pro sebe pousměju. Projdeme několika místnostmi, obrovskými místnostmi. Proboha, tady bych nechtěla uklízet, pomyslím si a ušklíbnu se. Sára se na mě podívá a musím říct, že vypadá stejně vykuleně jako musím vypadat já. Obě se vědoucně usmějeme.

Po pár minutách dorazíme do obrovské haly, která vypadá jak z nějakého filmu. Na zemi leží uprostřed červený koberec, místnost je vyplněná drahými gaučíky a stolky. U každého gaučíku je na zemi kobereček nejspíš z nějakého zvířete. Celá místnost je laděna do zlatých a černých barev. Myslím, že mám pořád otevřenou pusu, snad jsem si to uvědomila včas a zavřela ji dřív než si toho někdo všiml.

Hudba je zde už slyšet zřetelně a já začínám mít nepříjemný pocit v břiše, jsem nervozní. Pán ve fraku nám pokyne k posazení na jeden z gaučíku, vezme ze stolu skleničky se šampaňským, které nám nabídne a s přáním hezkého večera odchází.

,, Tys věděla, kde tvůj šéf žije? " , ptám se a můj hlas je asi o dvě oktávy vyšší.

,, Ty kráso, neměla jsem ani potuchy. Vím, že je těžce za vodou, ale tohle není ani milimetr blízko k tomu, co jsem si myslela, že to bude za dům. " , řekne a oči má tak vykulený, že jsem si chvíli myslela, jestli je možný, aby ji vypadly.

,, Tohle je palác, to není dům. Přijdu si najednou strasně malá, taky se tak cítíš? ", trochu se přikrčím, když to říkám.

,, Taky. Ale nesmíme to na sebě dát znát, to dáme. " , začne se smát a já s ní.

Vidím, jak k nám míří nějaká žena, tak se pokusím narovnat a nahodit normální výraz.

,, Dobrý večer dámy, dovolte, abych vás přivítala, já jsem Isabela, a cokoli budete potřebovat, naváhejte se na mě obrátit. " , mrkne na nás a usměje se.

,, Jste tu mezi prvními, ale nebojte, ostatní se k nám jistě brzy přidají. Mezitím se pohodlně usaďte a dovolte mi donést vám malý drink. "

Obě přikývneme a poděkujeme. Usadíme se zpátky a po chvilce máme v ruce drinky. Moc nemluvíme, obě jsme zabrané do zkoumání okolí. Hudba je příjemná, a já se začínám taky trochu uvolňovat. Nepříjmený pocit v žaludku pomalu mizí. Místnost se začíná plnit lidmi a musím říct, že každý muž vypadá jako multimilionář a každá žena jako první dáma.

,, Neboj se, v týhle místnosti jsi ty ta nejkrásnější " , pošeptá mi zničehonic Sára do ucha.

Poleje mě horko a naskočí mi husí kůže. Podívám se na ní a pohladím ji po ruce, kterou má položenou na mým stehně. Polknu na sucho.