Cesty osudu

2

„Dobrý den, jmenuji se Laura Neumannová , přišla jsem na schůzku s panem Forstem." , usměju se na slečnu u recepce.

„Dobrý den, slečno Neumannová, pan Forst váš již očekává. Buďte tak laskavá a následujte mne."

Procházíme pro mě obrovským vestibulem a jdeme k výtahu. Budova je opravdu impozantní. Na stropě jsou okrasné malby, a celý vestibul působí vznešeným dojmem. Recepce je usazena doprostřed a kolem dokola jsou rozprostřeny pohodlně vypadající pohovky. Musím vypadat hodně unešeně, protože ta recepční si mě zkoumavě prohlíží a pak se usměje.

„Je to tu impozantní, že?"

„To jste vystihla. Asi vypadám jak blázen, že?"

„Nemusíte mít obavy, když jsem sem přišla poprvé já, tak jsem asi 20 minut jen koukala a nebyla schopná zavřít ústa. Takže se dá říct, že jste na tom ještě dobře."

„Tak to mi spadl kámen ze srdce."

Nastoupíme do velkého výtahu, ve kterém je podlaha vypodložená kobercem a na zadní straně je přes celý výtah zrcadlo. Zakroutím nevěřícně hlavou a nastoupím. Recepční zmáčkne číslo na stupnici a výtah se rozjede. Podívám se na číselník a vykulím oči.

„To jedeme až nahoru?"

„Ano, pan Forst sídlí v nejvyšším patře. Nějaký problém?"

„Ne, ne, žádný problém. Jen mám trochu fobii z výtahů. Omlouvám se."

„To mě mrzí, ale nemusíte se bát, výtahy jsou tu opravdu bezpečné. Mimochodem, já jsem Beáta. Ani jsem se vám nepředstavila." , usměje se a podá mi ruku.

„Těší mě." , přidám pevný stisk.

Cink,Cink.

„Tak jsme tady. Vidíte, bezpečné výtahy. " , usměje se a vystoupí.

Následuju tu blondýnku před sebou a rozlížím se. Všude je červený koberec, pár kanceláří, a úplně vzadu jsou obrovské dvěře. Beáta je otevře a já uvidím velkou zasedací místnost. Projdeme jí a jdeme ke dveřím, které jsou na konci.

„Počkejte tady prosím." , mrkne na mě a se zaklepáním vchází dovnitř.

Jsem nervozní. Potí se mi ruce a celé tělo se mi trochu třese. Zhluboka se nadechnu a snažím se zklidnit. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Tak je to ono. Zrovna, když jsem měla pocit, že už je to lepší, tak se dveře otevřou.

„Slečno Neumannová, pojďte prosím dál." , usměje se na mě blondýnka a otevírá dveře dokořán.

Vejdu dovnitř a jako první slovo mě napadá luxus. Místnost je víc než velká a potažená jak jinak než červeným kobercem. Všude jsou takové ty africké sošky, nebo různobarevné vázy, zřejmě ze stejné kultury. Visí tu velké obrazy, na kterých jsou různí černoši s kopím a za zády mají poušť. Rámy jsou zlatavé barvy, dost možná jsou opravdu ze zlata. Pan Forst bude nejpíš blázen do Afriky.

Dojdeme ke stolu, za kterým sedí celkem slušně vypadající chlápek. Má krátké černé vlasy, poslušně učesané dozadu. Má zelené oči a husté obočí. Ostré rysy. Bradu a okolí úst mu zdobí perfektně vypadající strniště. Ani dlouhé, ani krátké. Kdybych byla na chlapy, tak by se mi dost možná líbil. Na sobě má draze vypadající oblek. Vzhlédne od papírů, které má před sebou a podívá se na mě.

„Pane Forste, slečna Laura Neumannová." , usměje se na něj Beáta a pak se otočí na mě a mrkne na mě.

„Je mi potěšením vás konečně poznat, slečno Neumannová." , vstane, podá mi ruku, usměje se na mě a odhalí tak jeho zářivě bílé zuby.