Cesty osudu

7

Sára naštěstí nic nepoznala. Den jsme strávily přípravou na večer. Moje nálada byla na bodu mrazu, snažila jsem to skrýt, ale čím víc jsem se snažila být v pohodě, tím víc jsem byla naštvaná. Naštvaná sama na sebe.

,, Lau, zlato, proč jsi tak nasupená? Co se stalo, někdo tě naštval? ", ptá se mě Sára, když třískám s nádobím, které uklízím z myčky.

,, Nic mi není, jsem v pohodě, přestaň se mě pořád na něco vyptávat. " , křiknu na ní a hodím s talířem do skříňky.

,, Jasně, to vidím, že ti nic není. A buď tak hodná a nevylejvej si na mě vztek, já za to nemůžu, že ti něco přelítlo přes nos. " , řekne a odchází do obýváku.

Opřu se o linku a počítám do deseti. Nadávám si za to, že jsem v takovýhle náladě a že si to vybíjím na ní. Je mi to líto, tak se rozhodnu, že se jí půjdu omluvit. Sednu si vedle ní na gauč a obejmu jí.

,, Promiň lásko, nechtěla se na tebe tak utrhnout. Nevim, co se mi stalo, prostě jsem najednou naštvaná na všechno a na všechny. Znáš to, ne? "

,, Znám. Kolikátého je dneska? " , ptá se mě a já nechápavě koukám.

,, Co to s tím má společného? "

Chvíli na mě kouká s pobavením a mě chvíli trvá, než mi to dojde. Začnu se smát.

,, Jo takhle. No tak to bude určitě tím, já úplně zapomněla. Víš co? Já si půjdu zaběhat, to mi vždycky pomůže. Nechci být takováhle i večer a předpokládám, že ani ty ne. " , políbím jí na čelo a zvednu se.

,, Tak to máš pravdu, potřebuju, abys byla večer v pohodě. Běž si zaběhat, já zatím vyřídím pár telefonů. "

Pošlu jí vzdušnej polibek a jdu se nachystat.

Čerstvý vzduch mi vždycky udělá dobře. Nasadím si sluchátka, naposledy se zhluboka nadechnu a vyběhnu. Mám tady svoji trasu, vede dlouho kolem řeky, a pak přes most do parku. Tam se vždycky napiju a pak běžím zpátky. Dneska ale zastavím u řeky a sednu si na lavičku. Chvíli jen tak koukám na řeku, užívám si to ticho. Ruce mám vedle sebe, položené na lavičce a když moje prsty přejedou po něčem vyrytém, podívám se, co je tam napsáno. Je tam velké srdíčko a v něm na každé straně iniciály rozdělené znaménkem plus. Usměju se a okamžitě lituju toho, že jsem si sem sedla.

,, Tady to bude dobré, sedneme si sem? ", pustí mojí ruku, kterou do teď držela celou dobu.

,, Jasně, vypadá to tady hezky. A nikdo nás tady neuvidí." , mrknu na ní a rozhlížím se okolo.

Sedneme si a ona si opře svoji hlavu o moje rameno. Celou cestu jsme nepromluvily, ale ruce jsme držely pevně spojené. Utekly jsme z těch záchodů rychlostí blesku, nikdy jsme za školou nebyly, ale ani jedna toho nelitujeme. Zvedne hlavu a podívá se mi do očí. Koukám do těch nejkránějších oči na světě a momentálně jsem šťastná. Jemně ji políbím a ona polibek opětuje. Nespokojeně zavrčí a já se na ní tázavě podívám.

,, Blbá poloha " , řekne a sedne si obkročmo, nohy podél sedadla. Následuju její počínání a jakmile sedíme obě obkročmo, přisune se blíž a nohy mi dá kolem pasu a spojí je za mými zády. Teď jsme blízko sebe a koukáme si přímo do očí.

,, Hmm, tohle je mnohem lepší, to máš pravdu. " , políbím jí vášnivě, už není na co čekat.

Líbáme se a objímáme nějakou dobu, nevim, jak dlouho. Jsem v sedmém nebi, ale pořád jsme si ještě nepromluvily. A to mě tíží, musíme mluvit. I když by to znamenalo, že mi zase uteče, musím vědět, na čem jsem. Pozná, že se něco změnilo, vzduch je nyní hustější. Ona to taky cítí, vidím to. Cítím to. Podívá se na mě a její oči jsou plné slz.