Cesty osudu

3

„Takže, Lauro, stalo se za ty 4 týdny něco, co bychom zde měly probrat? " , zvídavě na mě pohlédne a ukazováčkem si pozvedne svoje velké,černé brýle.

„Myslím, že ano, doktorko Straussová." , povzdechnu si a pohlédnu z okna, kde si kapky deště pohrávají s venkovním parapetem.

„Stalo se něco špatného? "

„Popravdě, já ani sama nevím. Je to prostě jen...zvláštní." , znova si povzdechnu a uvelebím se pohodlněji na pohovce.

„Když jste tu byla naposledy, tak jste se měla stěhovat, je to tak? "

„ Ano, bydlím teď u Sáry."

„Takže je nějaký problém mezi vámi dvěma? "

„Ne, to ne. Sára je úžasná,skvělá. Vlastně.., občas mám pocit, že si jí ani nezasloužím." , hořce se usměju a zapadnu ještě víc do pohovky.

„Lauro, chodíte ke mně už 5 let. Věřte mi, nemáte jediný důvod si myslet, že jste špatný člověk."

Vzpomínám si, jak jsem byla před 5 lety na dně. Nikdo nevěděl, co se mnou. Mia mi tenkrát podstrčila vizitku a řekla mi, že mám dvě možnosti. Buď zůstanu tam, kde jsem a už nikdy nebudu žít šťastně a nebo si vezmu tu vizitku a všechno bude zase jako dřív. Nakonec jsem si vizitku vzala, ale hodila jí do šuplíku. Asi po týdnu jsem si na ní vzpomněla a vytáhla jí. Stálo tam Psychoterapeut PhDr. Kamila Straussová a telefonní číslo. Trvalo mi další týden, než jsem se odvážila zavolat a domluvit si schůzku. Dnes vím, že mi zachránila život.

„Snažím se." , nakonec se usměju.

„To ráda slyším. Od té doby, co jste se Sárou, na vás vidím, že jste opravdu šťastná. Ta dívka má na vás dobrý vliv." , mrkne na mě.

„Jo, no.. přišla řekněme.. v pravý čas. Zachránila mě. Stejně jako vy. " , mrknu na ní tentokrát já.

„To vy jste zachránila sebe, když jste mi zavolala. Uvědomění si problému je prvním krokem k jeho vyřešení."

Ano, byla jsem tehdy opravdu na dně. Řešila jsem to alkoholem, práškama, nezávazným sexem. Ztratila jsem všechny přátelé, s rodinou jsem odmítala mluvit. Jediná Mia mi tenkrát zůstala a nakonec mi pomohla. Začala jsem k doktorce docházet 2x v týdnu. Pomalu, ale jistě jsem se z toho dna dostávala. Pak už stačily návštěvy 1x za 14 dní. Když už jsem si myslela, že se začíná karta opravdu obracet, tak mi zemřel otec. Byla jsem zpátky tam, kde jsem byla. Ale pak jsem potkala Sáru. Zamilovala jsem se. A ona vyléčila moje zlomené srdce.

„To je pravda, ale jen to nestačí."

„Tak už toho nechme a povězte mi o tom, co vás trápí." , znovu si pozvedne brýle pak si vezme do ruky zápisník a tužku a přehodí si nohu přes nohu.

„Vracejí se mi vzpomínky."

„Lauro, můžete to nějak rozvést? Jaké vzpomínky se vám vrací? "

„Víte, vzpomínky z dětství. Také ze střední školy."

„A jsou to nějaké konkrétní vzpomínky? Chci říct, týkají se nějaké konkrétní osoby či osob? "

„Ano."

„Týkají se snad...."

„Ano." , řeknu až moc rychle.

„Proč si myslíte, že se vám právě tyhle vzpomínky vrací? "

„To mi řekněte vy."

Opírám si hlavu o volant. Sedím takhle od té doby, co jsem opustila ordinaci. Což bylo asi před půl hodinou. Nejsem schopná se pohnout. Jsem opravdu frustrovaná. Proč se musím zrovna teď vracet do minulosti? Teď, když jsem konečně šťastná? To není fér. Bouchnu do kousku volantu, který mám po ruce a nechtěně zatroubím. Povyskočím na sedačce asi o půl metru a zmateně tikám očima. Srdce mi asi vyskočí z hrudi. Dívka, která stojí kousek od mého auta se drží za hrudník a kroutí hlavou. Pak se na mě naštvaně podívá, ukáže prostředníček a odchází. Chvíli jen tak zírám a pak se začnu smát jak pominutá. Vážně si myslela, že jsem na ní zatroubila naschvál?