Krvavé stopy

II.

Po příchodu na akademii Vallyn rázně upozornil Deanu, že o tom, co viděla, nesmí s nikým mluvit a musí to držet v tajnosti.

"Nesmí se to dostat ven, nikomu o tom nesmíš říct. Rozumíš?" Zeptal se Vallyn studentky a přísně, bez emocí se na ní zadíval. Sice to vyznělo jako otázka, ale oba dobře věděli, že to byl jasný rozkaz.

Deana přikývla. "A kdy se pro mě vrátíš? Víš přeci, že tady být nechci, nebaví mě to tu."

"Baví, nebo nebaví. Víš přeci, že nejsi ani zdaleka připravená na to, abys šla do světa a plnila zakázky. Nezapomeň, co se na téhle výpravě stalo. Kdybys měla opravdového parťáka, a kdyby to byla vaše společná zakázka, oba byste byli po smrti." Řekl Vallyn a opět se na studentku podíval. Poté se s ní v rychlosti rozloučil a odešel.

Deana si byla dobře vědoma toho, že to podělala. Když na ně zaútočili upíři v lese, nejenom, že nedokázala ubránit sebe, ani nebyla schopna vycítit, nebo si všimnout, že se k ním někdo přiblížil. Musí zesílit. Takhle to prostě nejde.

Prošla pokojem k psacímu stolu, sedla si na židli a odemkla šuplík, z kterého vytáhla knihy o upírech a démonech. Když se chystala otevřít jednu z knih, cítila, jak ji někdo do hlavy protlačil místo a čas, kam a v kolik má dorazit. Deana se pousmála. "Konečně je to tady." Teď už se jenom stačí nenápadně dostat ven, ze brány akademie.

Vallyn dorazil na hrad, nebo spíše panstvi, které se nacházelo na území Soran. Konečně doma. I když by sem raději zavítal jen tak, a ne se špatnými zprávami. U vstupní brány hlídalo několik mágů. Nemusel se ani identifikovat, pouze kývl hlavou na pozdrav a počkal, až mu bránu otevřou. Prošel dlouhým mostem až k vstupním dveřím do hradu. Most i bránu hlídala magická bariéra a nepustila nikoho dál, kdo na sobě neměl magické znamení, či nebyl očekávaný, nebo pokud ho nepustili mágové, kteří hlídali vstup.

Vstoupil do obrovské předsíně, z které vedlo několik chodeb. Vydal se tou hlavní, která vedla rovně, aby navštívil velitele, který vlastnil zámek a měl na starost i veškeré boje a výcviky nových bojovníků.

Cestou se Vallyn pozdravil s několika známými, které znal už z dob, kdy byl dítě. Dětství měl pěkné, i když trochu drsné, ale bez toho, by v dnešním světě nejspíš moc dlouho nepřežil v oboru, ve kterém je.

Jako dítě ho sem někdo odložil. Ne přesně sem, ale na kraj lesa, který se rozprostírá před Soranem. Mágové, kteří hlídali bránu viděli postavu v nějakém rouchu, která nesla koš, a následně ho odložila u nejbližšího stromu tak, aby na něj bylo vidět. Poté se postava ztratila v lese. Mágové se prý dohadovali, kdo se tam půjde podívat. Po chvíli uslyšeli dětský pláč, a jeden odvážlivec nakonec pro koš došel. V košíku se nacházelo dítě a na něm byl položený vzkaz.

Prosím vás, postarejte se o něj, jak nejlépe budete moct. Nemůže za to, komu se narodil a kým je. Jeho rodiče byli mými velmi dobrými přáteli. Původně toho chlapce u mě měli nechat pouze týden, maximálně dva, ale už to je několik měsíců, co o nich nemám žádné zprávy, ani nikdo z mých známých, či přátel. Já si ho nechat nemůžu, nedokázal bych mu zajistit takové bezpečí, jaké bych si představoval.

Jmenuje se Vallyn. Napůl démon a napůl mág.

"Říkám ti, že obě těla byly bez krve a bez jakéhokoliv zranění, Amade."

"To prostě není možné, Vallyne. K čemu by někomu byla krev upíra a démona? K čemu. A to si tam ta těla jen tak nechal? Proč si je nevzal sebou, abychom je důkladně prohlédli, zatraceně!" Rozčiloval se Amad.