Krvavé stopy

I.

Bylo typické večerní jarní počasí, teplo nebylo ještě ani zdaleka takové, jaké by mělo být, no zároveň nebyla ani nijak zvlášť velká zima. Dvě postavy, celé zahalené, šly pomalým krokem lesem k dřevěnému domku, ve kterém se svítilo a z komína vycházel dým. Postavy zůstaly stát tak, aby viděli na domek, ale zároveň tak, aby nikdo neviděl na ně. Jedna byla oproti té druhé podstatně vysoká.

"Určitě jsme tady správně, Vallyne? Nerada bych opět vlezla k někomu nevinnému domů." řekla potichu drzým tónem nižší postava a upřela na vyšší postavu své pronikavě zelené oči.

"Jojo, Deano" zamumlal Vallyn a nespouštěl oči z domku před nimi.

Deana se zadívala na objekt Vallynova zájmu, nechápajíc, proč tak upjatě sleduje domek. Sama tam nic divného neviděla. Deana byla z rodu elfů, a jako svého mistra měla známého zabijáka upírů a démonů, Vallyna ze Soranu.

"Je tam snad něco, co nevidím?" Zeptala se.

Vallyn poprvé odtrhl zrak od domu a podíval se na svoji učenku tím nejvíc klidným výrazem, jakým to jenom šlo. "Dým z komína je slabý, jako kdyby oheň nikdo neudržoval." Jen co to dořekl, pomalým krokem se rozešel k domku. Učenka ho následovala. "Drž se za mnou a hlavně potichu" zašeptal směrem k Deaně.

Vallyn šel tak potichu, že by ho ani cvičený lovec, s perfektním sluchem neslyšel. Za to Deana oproti němu nebyla ani zdaleka tak tichá. Vallyn nad tím pouze protočil oči a nijak nereagoval. Opatrně nakoukl oknem dovnitř místnosti, ve které se svítilo, ale nikoho ani nic tam neviděl. Poté došel ke dveřím a pomalu je otevřel. Všude se rozprostírala tma. On problém neměl, za to si byl dobře vědom toho, že jeho společnice neuvidí zhola nic. Pokynul ji, aby zůstala stát a hlídala vchod. Domek byl obyčejný, nijak zvlášť vybavený, se třemi mistnostmi. V hlavní nebylo nic zajímavého. V osvětlené místnosti se nacházela pouze prázdná postel, pár kusů nábytku a několik poházených věcí.

Opatrně se přesunul k poslední místnosti, která byla zavřená. Neslyšel, že by z ní vycházely nějaké zvuky, dýchání, prostě nic. Před dveřmi ho praštila do nosu velmi dobře známá, nasládlá vůně. Nyní bez přemýšlení otevřel dveře.

V místnosti se válely dvě mrtvoly. Jedna na zemi a druhá v posteli. Otec a syn, nejspíš. Přistoupil blíž k menšímu tělu, důkladně si ho prohlédl a poté udělal to stejné i s druhým, větším tělem. Upír a démon. Obě těla byly úplně bez krve. Nikde nemělo ani jedno z těl žádné rány, známky po boji, prostě nic. To Vallynovi nedávalo smysl. A už vůbec mu nedávalo smysl, proč démon ukrýval mladého upíra. Vykročil směrem k Deaně.

"Tak co?" zeptala se Deana, jakmile viděla Vallyna.

"Dvě mrtvoly, bez krve, žádné známky po boji" odpověděl.

"Takže je někdo navštívill dřív, než my. Ale proč dvě těla? Mělo tu být přeci jenom jedno, ne?" zeptala se zmateně.

"Jo. Jdeme zpátky na akademii. Všechno musím nahlásit." Vallyn se víc nehodlal bavit o tom, co v tom domku je. Rychlým krokem vykročil do lesa, s Deanou v patách.