Krvavé stopy

VI.

Když mág doprovodil Elaru a Vallyna k pokoji, oba zarazilo, že dostali pouze jeden společný. 

"To máme být společně v jednom pokoji?" pronesla rozhořčeně Elara směrem k mágovi.

"No, mysleli jsme si, že jste pár. Ale teď vidím, že nejspíš to pravda není" mág se ušklíbl "nejspíš to budete muset přežít" pokrčil rameny a odešel.

"No to snad není pravda!" rozčilovala se Elara. "Jak? Jak nás mohli dát do jednoho pokoje? Juliane?!" Julian vůbec nevěděl, co na to má říct.

"Hele, rád bych vám pomohl, ale opravdu se mi nechce jít a vytahovat z pokoje kohokoliv, kdo by tohle mohl mít na svědomí. Jediné co můžu udělat je, že ti přenechám svůj pokoj a já budu jednu noc tady s Vallynem" pronesl nezaujatě. 

Vallyn mezitím vlezl do pokoje a rozhlédl se. Dvě velké postele, pohovka, skříň, bar, knihovna, dvě křesla, menší stůl, na kterém byla mísa s ovocem a nějakým pečivem, nejspíše sladkým. Vykoukl hlavou na chodbu, kde se pořád dohadovala Elara s Julianem. Nebo spíš, Elara nadávala a Julian si nezaujatě prohlížel všechno kolem. 

"Hele, pojďte oba dovnitř, je tady místa víc než dost. Elaro, přestaň se vztekat, je to na jednu noc. Juliane, nedělej, že tě zajímá ta ošklivá bledá zeď." pronesl Vallyn s ledovým klidem.

Julian se vydal do pokoje a Elara, s velice milými poznámkami za ním. "Oh, já čekala něco jiného. Myslela jsem, že budeme spát v jedné posteli. Tohle snad přežiju" ušklíbla se. To pohodlí si nenechá ujít. 

"Je to Soranská akademie, Elaro. Nechápu jak si mohla čekat něco horšího." rýpl si do ní Julian.

Vallyn si sedl do křesla, Elara na jednu z postelí a Julian zůstal stát. Poprvé si ho za celý den oba pořádně prohlíželi. Julian byl poměrně mladý, o dva roky starší, než Vallyn. Nejmladší zástupce akademie, jaký zde kdy byl. To jim řekl, když byli na cestě sem, na akademii. Krátké blond vlasy, výrazné modré oči. Ostrý rovný nos a plné rty, s ostře řezanou čelistí. Oblečený v černo-modrém oděvu. To jsou asi nejspíš barvy téhle akademie, protože je má každý, kdo zde pracuje. 

"Takže nás budeš doprovázet i na zbytku naší cesty, co?" zazubil se Vallyn. 

"Jo, už to tak vypadá. Docela se těším, opustit opět zdi akademie. Už mi to lezlo na mozek. Nechápu, jak tady někteří můžou být celý svůj život bez toho, aniž by vytáhly paty ven." řekl poněkud zděšeně Julian. "A teď, pokud mě omluvíte, zajdu si k sobě. Přijdu tak za hodinu, i s večeří, samozřejmě." Jen co to dořekl, opustil jejich pokoj.

"Takže, už ti nevadí, že budeme v jedné místnosti, Elaro?" zeptal se rýpavě Vallyn. Ta protočila oči a hodila po něm jeden z polštářků, které byly na posteli. Hned na to se zasmála.

"Ne, nevadí. Byla to spíš taková unavená, prvotní reakce. A jak sám vidíš, každý máme vlastní velkou postel." zazubila se.

"Neviděli jsme se tolik let. Doteď nemůžu uvěřit, jak jsi vyrostla. Když jsme se viděli naposledy, bral jsem tě jako malou holku. Teď už to říct nemůžu." opět si Vallyn rýpl.

"Si velice milý, děkuji." řekla se smíchem Elara, vzala svoji tašku a odebrala se do druhé místnosti, v které byla koupelna. Obrovská vana jí lákala, ale víc jí lákala koupel v ní. Jako správný mág využila kouzla a své dovednosti, aby si připravila horkou lázeň. Následně si svlékla veškeré oblečení a ponořila se do vany plné horké vody a bublinek.

Vallyn si mezitím vytáhl nějakou knihu z knihovny, vzal si kousek pečiva, které jak zjistil, bylo opravdu sladké a snažil se začíst do knihy. Prostě jenom čekal, až Elara vyjde ven, aby mohl využít koupelnu akademie taky.