Tetování na srdci

7.

„Fajn takže, je mi 19 mám vystudovaný grafický design. Původně jsem žila u mámy, ale potom jsem se musela přestěhovat sem k tátovi právě kvůli té škole. Mám ségru, starší sice se moc nevídáme, ale je to jedna z mých nejlepších kamarádek." Usměju se když si vzpomenu na svou sestru.

„Hezké, ale já nemyslel tvůj životopis chci vědět něco co jde odtud." Ukáže na místo kde mám srdce.

Trochu mě to zarazilo a zároveň strašně potěšilo. Většina lidí se nechce pouštět do těhle debat. Když už o vás chtějí něco vědět je to právě váš životopis, základní informace aby mohli říkat, že vás znají a že ví kým jste. Přitom dokud lidé nepoznají co máte v duši nemohou o sobě mluvit jako o vašich kamarádech. Všichni filtrujeme co člověku říct či neříct, ale duše nemá filtr. Duše je pravá osobnost člověka a dokud nemáte odvahu poznat co má člověk v duši, jaké je jeho srdce není to váš kamarád. Vlastně chápu, že se bojíme ukázat ostatním co máme v srdci, bez přetvářky. Spousta lidí to nikdy nepochopí spíš vás za to odsoudí.

„Jsem naštvaná a mám strach. Strach z toho jak se bude můj život dál vyvíjet. Zlobím se na sebe, protože jsem tady už dlouho a pořad jsem nic nedokázala. Jsem naštvaná na systém. Trávíme miliardu času studováním naprosto zbytečných škol, které nám většinou absolutně nepomáhají dosáhnout něčeho čeho by jsme chtěli. Spíš nás ve škole učí poslouchat nesmyslné a uměle vytvořené autority a svou kreativitu potlačovat jak jen to jde. Učíme se absolutně nepotřebné věci pro život. Tlačí do nás nepodstatné znalosti, ale nic potřebného nás ve škole nenaučí, jakmile se postavíme na vlastní nohy jsme úplně v hajzlu, ale hlavně, že víme jakou chemickou sloučeninou vzniká sůl nebo jaké přístavy jsou bůh ví kde v prdeli kam se ani nepodíváme, protože budeme rádi když si s těmahle znalostma koupíme každé odpoledne polotovar z kauflandu k večeři. Jsme jako ovečky, jako loutky co se ženou za něčím čemu se říká dobrý život. Nutí nás spokojit se s minimem a dělat jak dobře si žijeme. Umírají nevinní lidé a zvířata jen proto, že si ostatní navzájem potřebují pořad něco dokazovat. Proč musíme neustále poslouchat nesmyslné rozkazy a zákazy podmíněné tím, že to s námi ostatní myslí dobře. Nemyslí je to hovadina všem záleží jen na tom aby se oni měli co nejlépe nikoho nezajímá jak se máme my. Nejhorší je, že s tímhle my opravdu nic nezmůžeme. Můžeme tak maximálně vybočovat z normálu a být ten divný problémový člověk jehož názor je lepší neposlouchat a nejlepší by bylo se ho zbavit úplně aby jsme nepodkopávali autoritu lidí, kteří ji ve skutečnosti nemají jen si ji u ostatních vynutili." Řeknu věc, nad kterou přemýšlím možná až nezdravě často. Pak mi dojde, že jsem to možná trochu přehnala a začnu se obávat jeho reakce, protože o věci, kterou jsem právě vypustila z pusy by se spousta lidí hádalo do krve.

„Mluvíš mi z duše. To jak funguje tahle planeta je nemocný na hlavu a mně je z toho čím dál víc špatně." Začne se rozčilovat stejně jako já. Jsem šťastná, že má stejný názor jako já. Nebo aspoň podobný.

„Rodiče. Další doposud nevyřešený problém, který my dva tady ze spadlého kmene stromu u rybníka v Telnici určitě nevyřešíme, ale vytáčet mě to bude denno denně. Snaží se do nás promítat své sny a nesplněné představy, kterých sami nikdy nedosáhli buď pro to, že na to neměli nebo pro to, že si to nemohli dovolit. Jenže my jsme taky jen lidi máme svoje sny a cíle, kterých chceme dosáhnout. Už od dětství nás tlačí do toho aby jsme byli lepší verzí jich samotných, ale nás to akorát zničí. Máme svou hlavu, vlastní názory i když jsme krev jejich krve nejsme oni. Nemůžeme jim splnit něco co oni sami chtějí. Když to odmítáme jsme nevychovaní a když se snažíme, ale nejsme dost dobří nesnažíme se dost. Pořád samé výčitky ať uděláme cokoliv je to špatně." Pokračuje. A já věřím, že to v životě neměl lehké stejně jako já a stejně jako nikdo z nás.

„Kdo jsi a co děláš v mojí hlavě?" Použiju trapnej vtip abych trošku odlehčila situaci.

„Mohl bych se zeptat na to samé." Usmívá se jako sluníčko. „Vždycky jsem byl dítě co mělo až moc hlavu v oblacích. Možná mi to trochu zůstalo. Nikdy jsem nenašel nikoho kdo by mi aspoň trochu rozuměl a nesoudil mě za to, že jsem jinej." Řekne něco s čím absolutně soucítím.

V tomhle duchu pokračujeme až do chvíle kdy se setmí tak, že není vidět ani na krok. Cesta domů bude zajímavá. Mně to ale vůbec nevadí, protože z tohohle modroočka vyzařuje takové světlo, že by se až mohlo zdát, že si nosí své vlastní slunce všude sebou v kapse.

„Měli by jsme jít." Začnu se zvedat, protože už je mi opravdu zima. Vlastně nechápu jak jsme tady mohli vydržet takhle dlouho vždyť je prosinec.
Bála bych se že budu mít nachlazený močák což je peklo, ale vzhledem k tomu, že už jsem došla do věku kdy je mi přednější teplo než můj vzhled mám bundu dostatečně dlouhou na to abych seděla na ní a ne na holém a studeném kmeni stromu.

„To by jsme asi měli, ale musíš mi slíbit, že sem zase zajdeme." Zase se usměje. Vlastně jsem to měla v plánu. Určitě se zrovna před tímto člověkem nechci uzavírat. Možná by se mohlo zdát, že jsem dost rychle obrátila z toho jak jsem na něj byla naštvaná, ale mně se s ním fakt moc dobře povídalo. Vlastně bych řekla, že jsem si dneska popovídala snad nejlíp ve svém životě.

Po cestě domů jsme si ještě dost pěkně, ale krátce popovídali. Vyprovodil mě domů což vážně není daleko vzhledem k tomu, že bydlíme vedle sebe. Před mým domem si mě stáhl do objetí, které mi bylo po celkem dlouhé době i celkem příjemné.

„Měj se." Řeknu když mě ze svého objetí pustí.

„Ahoj." Usměje se naposledy, pak se otočí a odchází.

Odemykám dveře a usmívám se jako pitomá. Vlastně se už teď těším až se zase uvidíme.

Zdravíčko, doufám, že vám všem dopadlo vysvědčení jak nejlépe mohlo zvláště těm co se budou hlásit na střední školy. Mějte krásný den