Tetování na srdci

25.

Nemám ráda filmy. V nich jsou všichni jako kdyby vypadli z formiček na ideální lidi. Je tam všechno dokonalý a úžasný a od reality to má rozhodně daleko. Takový život prostě není a já si nechci vyčítat, že nežiju život jako ve filmu.

Můj tok myšlenek přeruší sestřička, která zavolá mé jméno a proto se zvednu a mířím za ní do ordinace. Pan doktor si před sebou otevře složku s mými výsledky z vyšetření a pár minut mlčí.

„Slečno vaše výsledky se nezlepšily a ani nezhoršily což je pozitivní. Předepíšu vám silnější medikaci. Je velmi důležité aby jste pokračovala podle pravidel co jsme si nastavili a prášky brala pravidelně a hlavně na ně nepila žádný alkohol. Pak by snad léčba měla fungovat lépe. Nějaké změny od posledně co jsme se viděli? Něco co by mohlo souviset s vaší diagnózou?" Podívá se na mě a já jen zakroutím hlavou na nesouhlas.

„Dobře uvidíme se zase za dva týdny. Ať se vám daří." Sestřička mi do ruky podstrčí papírek s receptem a pak už mě vyprovodí ven z ordinace.

Nenávidím nemocnice. Ta pochmurná atmosféra co v nich panuje je odporná. Ještě zajdu do lékárny ve stejném patře nemocnice a pak už odtud můžu konečně vypadnout.

S Petrem jsem domluvená, že přinese pizzu a budeme se dívat na filmy celý den. Táta je pryč a toho se musí využít. Takže hned když přijdu domů převléknu se do tepláků a topu a vlasy si svážu do drdolu. Pak jen čekám kdy se konečně dovalí Petr s pizzou. Do nemocnice jsem musela jít nalačno a teď už vážně umírám hlady.

Po úmorných deseti minutách se ozve zvonek, já vyskočím z gauče a běžím ke dveřím.

„Ach bože ano." Vytrhnu Petrovi pizzu z rukou a spokojená mířím i s mým jídlem na gauč.

„Hele je ti jasný, že ta pizza nepřišla sama." Uchechtne se Petr, kterého jsem nechala stát ve dveřích s prázdnýma rukama. Jeho poznámky mě ale nezajímají, protože už se dávno láduju prvním kouskem pizzy.

„Haló já jsem tady taky." Zamává mi před obličejem rukou když si sedne vedle mě.

„Promiň já měla strašný hlad." Usměju se na něj a vtisknu mu pusu na tvář. Bože ta vůně.

„To je v pohodě tak co si pustíme?" Bere ovladač od televize do ruky a na gauči se uvelebí o trochu lépe.

Po nekonečném dohadování jsme se rozhodli, že si pustíme nějaký seriál. The end of the fucking world se zdá jako dobrá volba. Spousta černého humoru, který oba dva milujeme.

I po několika hodinách sezení a koukání na seriál nás to ještě stále baví. Jen mi něco chybí proto se zvednu a odejdu do mrazáku pro kýbl se zmrzlinou po cestě ještě vezmu lžíce a pak si zase zalezu za Petrem zpět pod deku.

„Dej mi taky." Šťouchne do mě Petr vedle mě. Moc dobře ví, že nesnáším když tohle dělá.

„To víš, že jo Petříčku. Za maminku..." Rozmažu mu lžíci se zmrzlinou po bradě. „Jejda nechtěla jsem promiň." Vysměju se mu do obličeje. To má za to, že do mě pořád šťouchá jak do hovna klackem.

„To si vypiješ." Ještě než stihnu zaregistrovat, že mi vzal lžíci mám už zmrzlinu naloženou ve výstřihu. Šíleně to studí.

„Počkej počkej mír?" Natáhne ke mně ruku když se na něj znovu napřahuju s lžící plnou zmrzliny.

Lžíci vrátím do kelímku se zmrzlinou a rukou mu potřesu.

Usměje se na mě a přitáhne si mě blíž. Svou hlavu skloní k mému výstřihu a začne mi z prsou slíbávat zmrzlinu.

„Seš sladká kotě." Mrkne na mě a pokračuje dál. Posadí si mě na klín a své ruce přemístí na mé boky.

„Petře." Chci ho zastavit, protože se dnes necítím na to být před ním nahá. Mám dostat krámy a jsem celá nafouklá. Prostě fuj. Nechci aby mě takhle viděl.

On mě ale úplně ignoruje a pokračuje dál.

„Petře vážně." Řeknu a odstrčím ho když ze mě začne sundávat top.

„Co se děje?" Zeptá se když z něj slezu a posadím se zpět na moje místo.

„Dneska se na to necítím promiň." Vysvětlím mu a doufám, že to nebudeme dál rozebírat.

„Udělal jsem něco špatně. Bylo to na tebe posledně moc? Já vím toho jsem se bál minule jsem se neudržel přehnal jsem to." Vyklopí všechno co má na srdci a mně v tu chvíli dojde, že jsem to trošku posrala. Nechtěla jsem aby si myslel, že je to jeho vina.

„Neudělal. Vážně vůbec nic. Minule to bylo úžasný, moc se mi to líbilo. Není to v tobě, ale ve mně není mi dneska nejlíp. Ty za to nemůžeš fakt." Vysvětlím mu, že chyba není v něm, ale ve mně.

„Vážně?" Ujišťuje se znovu. Tenhle starostlivý Petr se mi líbí.

„Vážně." Usměju se na něj a dám mu pusu abych dokázala, že to opravdu myslím vážně.

„Dobře nebudu na tebe tlačit." Zase si lehne vedle mě a stáhne si mě do objetí.

Takhle strávíme zbytek večera a nakonec oba usínáme. Na gauči a v objetí. Přesně tohle jsem si přála najít si někoho jako je on.

Teď už konečně chápu co všichni mají s tím, že bych si někoho měla najít. Pokud budu i dál aspoň z poloviny šťastná jako jsem teď tak nechci aby to mezi námi někdy skončilo.