Tetování na srdci

13.

„Přespi tady." Zašeptá když ležím na jeho hrudi a on mě hladí ve vlasech.

„Nemůžu nemám tady žádný věci." Snažím se vymlouvat a pak mi dojde co jsem řekla.

„Dobrej pokus, ale bydlíš zhruba tak dvacet kroků od sud a já budu dokonce tak hodný, že pro ně zajdu s tebou." Naléhá dál.

Nevím jestli tady chci spát. Nejspíš jo, ale bojím se. Bojím se přesně toho o čem jsem před chvílí mluvila. Nechci se na něj upnout, protože to pokaždé dopadá špatně.

„Prosím." Pronese a tím mě absolutně odzbrojí. Už od dětství nerada lidem říkám „ne". Myslím, že bych kývla i na tu nejhorší věc co bych nikdy v jiné situaci neudělala, jen abych nemusela někoho zklamat svým „ne".

„Tak fajn." Povolím nakonec. A ještě než si dojdu pro věci dám vědět tátovi, který bude ještě v práci.

- - -

Je půl jedné ráno a my s Petrem sedíme skoro po tmě naproti sobě na jeho posteli. Jediné světlo co v pokoji zůstalo je slabé světlo z pouličních lamp před domem. Téměř na něj nevidím štve mě, že si ho nemůžu prohlížet tak jednoduše jako obvykle, ale výhodou je, že on mě také ne. Nemůže vidět moje nedokonalosti, za které by mě potom mohl soudit i když jsem si téměř jistá, že je všechny stihl vypozorovat už dříve. A vida pořád tady sedí naproti mně a mlčí stejně jako já.

„Dáš si víno?" Zeptá se do ticha asi proto, že už mlčíme opravdu dlouho a ani on se už asi necítí úplně komfortně.

„Jo." Přikývnu jen, protože bych odmítnutím zase způsobila ticho mezi námi.

Zvedne se a nechá mě sedět samotnou na jeho posteli. Vrací se s lahví a dvěma skleničkami v rukou a po cestě rozsvítí světlo.

Z toho náhlého záblesku mě zaštípají oči, proto několikrát zamrkám aby se mé oči co nejdříve přizpůsobily světlu.

„Pálavu piješ?" Ptá se když se vrací k posteli.

„Jasně." Vlastně trefil jedno z mých oblíbených.

Ze zadní kapsy svým černých kalhot vyndá vývrtku a posadí se za mnou na postel. Sklenice mi podá a víno následně otevře. Oběma nám nalije a flašku položí na zem vedle postele. Podám mu jeho skleničku. Ťukneme si a oba se napijeme.

„Půjdeš se mnou zítra do studia?" Položí další otázku.

„Nevím táta se bude zlobit, že jsem tady spala, těžko říct jestli zítra budu moct." Není to tak, že bych se ho musela ptát jen vím, že bude naštvaný už kvůli dnešku a asi ho nechci ještě víc naštvat tím, že nepřijdu ani ráno a půjdu s Petrem do studia i když bych chtěla. 

„Jsi dospělá a myslím, že si to dost dobře uvědomuješ, to znamená, že si můžeš dělat co chceš, ale já vím, že vztahy s rodinou jsou občas fakt dost komplikovaný, takže na tebe netlačím všiml jsem si, že ten tvůj s tvým tátou taky nebude asi úplně jako z pohádky. Pokud o tom budeš chtít mluvit víš kde mě najdeš, ale respektuju pokud si to chceš nechat pro sebe. Mít rodinu často dost bolí a věř, že vím o čem mluvím. Měl jsem období kdy jsem mého tátu už nebral jako mého tátu za to jak mi ublížil, ale je důležitý si uvědomit, že rodinu máš jen jednu a někdy je potřeba odpouštět i neodpustitelné věci. Babička mi vždycky říkávala, že rodiče svým dětem odpustí všechno, ale děti svým rodičům málo co. Nechci do konce života nenávidět svého otce, proto jsem se musel naučit odpouštět i když pořád náš vztah není ideální budu se muset naučit ho brát takového jaký je. Pak už je jen na něm jestli mě on příjme jako člověka, kterým jsem." V jeho hlase slyším spoustu bolesti, ale rozumím tomu co říká. Znám jen zlomek z toho co se mezi ním a jeho rodinou muselo stát, ale už jen to co vím mi stačí k tomu abych ho obdivovala jako člověka, jako někoho kdo se naučil odpouštět i když si to ostatní nezaslouží.

„Táta mě nechápe myslím, že si ani neuvědomuje jak mi jeho chování ubližuje. Chová se ke mně jak kdybych byla jeho domácí mazlíček je tak strašně zaslepený prací až občas zapomíná, že jsem jeho dítě. Zajímá se jen o tom s kým a kam jdu místo aby se zajímal třeba jak se mám, nebo co je nového v mém životě. To co se stalo mezi mnou a mým tátou se nedá srovnat s tím co se stalo tobě a já se teď cítím špatně, že řeším takové věci a někdo jako například ty má v rodině skutečné problémy a přesto je tak silný jak je." Díky mým slovům roztaje aspoň špička ledovce příběhu mě a mého táty.

„Tohle neříkej. Žádný problémy by se neměli zlehčovat a nikdo nemá právo zlehčovat ty tvoje. Každý máme své problémy to je sice pravda, ale sdílená bolest je poloviční bolest jak se říká. A ty jsi úplně stejně silná jako já, protože kdyby jsi nebyla už dávno by ti na tvém tátovy a jeho názorech nezáleželo."

Možná má pravdu vždyť to tak přece funguje když nám třeba někdo z kamarádu ubližuje postupně ho přestaneme mít rádi a taky přestaneme řešit věci co si o nás myslí, ale s rodinou to tak nikdy není.

„Strašně moc bych chtěla zastávat názor, že stejné DNA neznamená, že jsme rodina. Je to o citech a poutu a společných vazbách. Je pravda, že kdyby můj táta nebyl má rodina díky jeho chování už bych s ním dávno neprohodila ani slovo, jenže s rodinou je to složitější. Rodinou se spousta lidí nechá zničit." Řeknu něco co doufám nebude můj případ.