pět nebo šest vran ?

Oči hnědé jako černá káva

Musím se vám k něčemu přiznat... ještě když jsme kotvili v přístavu tak jsem ten plán neměla tak úplně hotový. Jelikož jsem o Kazovi skoro nic nevěděla, potřebovala jsem získat informace a kde jinde by se sháněly informace líp než po hospodách. Dala jsem si s pár lidmi z posádky rozchod na tři hodiny aby jsme získaly informace.

Po třech hodinách jsem se já, Nat, Mike, Mirabell a Raily sešli na lodi v nákladním prostoru kde byla i Nina s Carni které ale nesměli zatím vycházet. Zjistila jsem že Kazovi to tady vlastně skoro celý patří, že má zajímavé spojence jako je například jeho "Mora" nebo nějaký syn bývalého významného obchodníka atd... Kazovi velice záleží na jeho pověsti, kterou si velice dlouho budoval. Vlastně skoro všem tady v tom divným městě záleží na jejich pověsti. Také se proslýchá že není radno si s Kazem zahrávat. Prý poslední člověk co ho podfouknul nedopadl moc dobře. 

,,takže to bude alespoň sranda ne?" poznamenal posměšně Mike.

,,každý ví co má dělat?" ujišťovala jsem se, protože na tom tak nějak záviseli naše životy jestli byla pravda co se o Kazovi říkalo. Ještě jednu věc by bylo dobré o mě vědět... ráda vyvracím fámi, drby a různé povídačky. a to že pod rukavicemi skrývá pařáty mi nepřijde jako něco čemu bych měla věřit.

,,s větrem v zádech a mořem pod sebou" prohlásila Nat a při tom se narovnala.

,,ano kapitáne!" odpověděli jí všichni jako zbor. pro nás je to něco jako " snad to půjde jako po másle. " většinou to říká nejvýše postavený v místnosti. tentokrát to byla Nat ,to ona je teď kapitánka. Pak jsme se rozešli každý svým směrem až na Ninu a Carni které museli pořád zůstat schované. 

Byl večer a všechno bylo v plném proudu. Tady v Ketterdamu to pořád žije, nebo alespoň na většině míst tady. Lid je úžasná část tohohle města. Hned za ním je ale Barrel i východní a západní nábřeží, přesně tam mám také namířeno. Vlezla jsem do jedné z hospod a začala jsem hrát něco jako opilou trosku. Začala jsem se po všech válet. Rukavice jsem měla sundané a pokaždé kdy jsem se dotkla něčí kůže viděla jsem sty nechutné věci na které ti lidé mysleli. Chlapi byly slizcí a pořád se mi koukali do výstřihu a mysleli jen na to jedno. ženy mě probodávali pohledem a mysleli buď na to že mě někde utopí nebo že chtějí být jako já (chtěná každým chlapem který v hospodě seděl). Jenže v hospodě seděli ještě dva kluci. Typuju že jednomu bylo tak šestnáct, byl malí, měl zrzavé kudrnaté vlasy na zádech baťoh a povídal si s tím druhým chlapcem. Tomu druhému bylo tak osmnáct, vysoký novozemec a na obou bocích měl pistole. byli jediní kteří se na mě jednou podívali a pak se zas otočili a zase si začali povídat. Nakonec jsem si vybrala oběď. Byl to slizký chlápek na kterého se často ti dva kluci otáčeli. Chlápek s vousy mě pozval na skleničku a já neodmítla. šli jsme spolu k baru kde mi pití koupil. Vsázela jsem na to že ti kluci budou alespoň trochu všímaví a že když opilá holka jde se starým chlápkem že zakročí. Ale ono nic, nejspíš si myslí že jsem kurva.  A tak nastal plán B. Povídali jsme si s tím chlápkem vedle těch kluků a on mi po chvíli začal sahat na stehna a později začal sjíždět i pod sukni. Jeho dotyky pro mě byly jako mravenčení jenže jsem to tak musela nechat jinak bych se prozradila. Jeho slizkou ruku na mích stehnech jsem tam vydržela mít dokud jsem nepřestala dýchat. Jako by na světě nebyl kyslík jsem zalapala po dechu. Tak jsem poznala že už toho je dost a zaječela jsem. Moje ruka vylítla a já mu dala pořádnou facku. 

,,Ty prasáku! to si myslíš že jsem nějaká kurva?!" zaječela jsem na celý bar. Otočila jsem se že půjdu pryč, když jsem (samozřejmě "omylem") vylila svoje pití na toho osmnáctiletého novozemce. 

,,strašně moc se omlouvám, já já nechtěla" začala jsem se omlouvat a utírat mu kapesníkem šmouhu na příšerné kostkované košili. Myslím že si to ta košile ale zasloužila, byla pěkně odporná.  

,,to je v pořádku, chápu že se vám toho za jeden den stalo už očividně dost." poznamenal a v obličeji se mu objevil úsměv který měl zamaskovat jeho naštvanost vůči mě, jelikož papírovým kapesníkem jsem to jenom zhoršila a zničila jsem mu košili. tohle už z ní nevypere. chytnul mě za zápěstí kterým jsem mu drhla košili. druhý chlapec mu ušetřil ustaraný pohled a novozemec  si vzdychnul a pustil mi ruku. 

,,já vás vyprovodím ven, jestli chcete" nabídl mi ten mladší z chlapců. 

,,děkuji to by si byl milí" usmála jsem se a neobratně jsem se u toho zvedla. zakymácela jsem se a zrzaví chlapec mě podepřel abych nespadla. Novozemec mě podepřel z druhé strany a oba mě vyprovodili ven. 

,,ještě jednou se moc omlouvám ale jestli víte kdo je Kaz Brekker, tak ten vám to kdyžtak zaplatí" kluci se na sebe zvláštně podívali 

,,jak to myslíš?" zeptali se oba jako jeden muž.

,, moje kapitánka se s ním prý zná, ne vlastně jsou prý příbuzní a ona toho na něj prý opavdu hodně." začala jsem trochu šeptat aby to vypadalo věrohodně. ,, ale pro jistotu, kdyby Brekker náhodou nebyl ochotný spolupracovat, tak za mnou přijďte na loď a Brekkerovo záludné tajemstvíčko bude i vaším tajemstvím, ale nesmíte to prý nikomu říct. pššššššš! loď se jmenuje Iriss, v pátém přístavu." Pak jsem se zahihňala a doufala že to nebylo moc nápadně jednoduché. Byla jsem si docela jistá že půjdou svému šéfovi žalovat co nejdřív a nejspíš do zítřka můžeme čekat Moru která nám prošmejdí loď a nejspíš nechá nějaký vzkaz. Jenže se to stalo trochu jinak než jsem čekala a tak jsem musela doufat že je Iz dobrá v improvizaci. 

než jsem se vůbec dopotácela k lodi, někdo mě přepadl ze zadu. Dal mi na hlavu pytel, pak mi někdo další zavázal ruce. nechápu kdo někoho unese a zaváže mu ruce ve předu a ne za zády. Mrskala jsem sebou ale když se mě dotkli ty ruce tak se mi zastavil dech. pořád jsem sebou házela ale už ne tak moc, protože jsem věděla kam mě odvádí. Odváděli mě ke Kazu Brekkerovi.  

Došli jsme na nějaké místo kde jsme pak vyšli několik pater schodů. Pak mě posadili na nějakou židli a sundali mi pytel z hlavy. Stáli tam čtyři lidi. Jeden z nich se na mě upřeně díval. Pak jeden chlapec pokývl na dva muže kteří mě sem nejspíš dotáhli aby odešli. Chlapi poslechli a zavřeli z venku za sebou dveře. Zbyla tam jen holka co právě přišla za mými zády skoro neslyšně oknem a ten kluk co mě probodával pohledem. Jeho tmavě hnědé oči bych poznala kdekoliv. Byl to Kaz. Měl oči po matce stejně jako já. Všichni to říkali, že máme oči po matce, hnědé jako černá káva. A teď na mě zase ty oči koukaly, po tak dlouhé době jsem už pomalu nevěřila že je znovu uvidím jinde než v zrcadle. A pak mi to došlo...