pět nebo šest vran ?

Píseň o svatbě

,,Věřím ti Moro, nevím proč ale věřím a to mě na tom tak děsí" 

,,Ty jsi vyděšená? Myslím že bych měla být vyděšená já po tom co jsi udělala, ale místo toho jsem tě přistihla jak se tady bezdůvodně utápíš v lítosti sama nad sebou. Tak se trochu vzchop ne? Co jsi vůbec zač?" odsekla Mora která toho už měla tak akorát dost. teď už jsem se jí podívala do očí.

,,Chceš vědět pravdu? Fajn tak já ti jí ukážu ale předtím chci aby jsi věděla že se mě nemusíš bát, že potom co ti ukážu mě snad nebudeš brát jako zrůdu. Jsem griša, korporálčice ale mám moc nad mozkem a někdy, někdy svou moc neovládám. Proto se ti chci ještě omluvit co jsem dnes provedla" 

,,to není možné, ty přeci nemůžeš mít takovou moc" zaraženě vyhrkla Mora.

,,že nemůžu? kéž by. Teď tě přesvědčím o tom co dokážu" řekla jsem a položila při tom ruku na její tvář. Ukázala jsem jí jen některé části  mého života. Vynechala jsem části s Kazem a některé detaily ohledně minulosti a věci co se týkaly incidentů které se staly okolo mých jedenáctých narozenin. Jinak jí vlastně před očima proběhla většina mého života. V její tváři se jí v jednu chvilku objevil úžas a v druhou chvíli smutek a pak zase radost. Pak jsem se pustila její tváře a ona na mě koukala úplně jinak než předtím. Během toho co já promítala svůj život jí, mě se promítal zase ten její akorát bez cenzur. Objala jsem jí a ona nechápala proč, nechtěla jsem jí to vysvětlovat, ne teď. Někdy jsem fakt až moc přecitlivělá. Chvilku jsme si povídaly a já jí ještě do vysvětlovala něco ohledně naší sázky s Ninou a pak jsem jí zavedla k místnosti, kde byla schovaná Nina. Po tom co se otevřely dveře na mě vyběhla Carni, skolila mě a začala mi na pozdrav radostně lízat obličej. Mora šla dovnitř. Nevím co se tam stalo ale když jsem se tam konečně přes Carni dostala byly holky v pevném obětí. Nechala jsem je tam spolu povídat si a jelikož už můj plán byl z velké části prozrazen, rozhodla jsem se i s Carni jít na palubu. Holkám jsem řekla že mají pak přijít nahoru také ale že Moru na palubě nikdo nesmí vidět. Načeš mi řekla že jí mám říkat Inej. Takhle zvláštně jsem si našla další kamarádku, Tohle město se mi začíná líbit.

Chvilku jsem jen tak byla na palubě a seděla na vyvýšeném místě trochu dál od ostatních. Nechtěla jsem aby mě přemluvili k pití. Dnes jsem chtěla mít alespoň trochu čistou hlavu. S doutníkem jsem tedy seděla trochu dál od ostatních s domněnkou že si mě nevšimli, jenže si mě všimli. 

,,Kapitánko!" zavolal jeden z posádky ,, zazpívejte něco!" ostatní se k jeho prosbě přidali a najednou všichni chtěli abych zpívala. 

,,Jako bych nemohla mít chvilku klidu " odfrkla jsem si s úsměvem. Nevěděla jsem kterou mám zpívat abych povzbudila dobrou náladu ale když jsem uviděla pode mnou Nat a vedle ní stojící Ninu rozhodla jsem se okamžitě.

,,Jelikož tu máme nováčka, který tady o nás moc neví, zazpívám písničku o svatbě" Prohlásila jsem s úsměvem a dav zaburácel radostí. Nina vypadala zmateně. O svatbě jsem jí totiž nic neříkala. Najednou jsem nad sebou ucítila pohyb, nebyl to vítr. viděla jsem nad sebou mihnout se stín mezi plachtami, byla to Inej. Už jsem nemohla otálet a začala jsem zpívat. O mojí a Nathalinině svatbě. Vám jsem o ní taky vlastně neříkala. tak vám tu písničku nějak převyprávím...

Jednoho slunečného dne, jsem se rozhodla po asi půl roce požádat otce mojí přítelkyně o ruku. Bylo mi sedmnáct. V tom městě to tak bylo zvykem. Sehnala jsem krásný zlatý prsten s modrofialovými kameny. Jenže její otec řekl NE. Že si prý jeho dceru nesmím vzít. Nedivila jsem se. Já jsem byla pirátka a ona dcera významného generála. Byla však první člověk, který mě viděl takovou jaká jsem a já věděla že jí můžu říkat úplně všechno. Ona byla jediný člověk z jehož myšlenek mě nebolela hlava. Byl to sice hlavně její nápad, ale shodli jsme se na něm obě. Rozhodli jsme se tedy že spolu utečeme. Věděla jsem že jediné co chci je si vzít ženu kterou miluju. Utekli jsme a hned ten večer na palubě naší milované lodi daleko od břehu, jsme se vzaly. Od té doby je Nathalia jen má a já jsem jenom její.

Tenhle příběh začíná být až moc osobní! Musím přestat jednat jen emocionálně.

Podívala jsem se nad sebe a do větru jsem řekla ,,sejdeme se u mě v kajutě" pak jsem slezla z mého vyvýšeného místa a z Nathalininý hlavy jsem sundala kapitánský klobouk. Nasadila jsem si ho na hlavu a odešla do své kajuty. už je konec zábavy, jde se pracovat. Myslím že si toho Nat pomalu ani nevšimla. Byla zaneprázdněna vyprávěním Nině o naší svatbě. 

V mojí kajutě už na mě čekala Inej. Vysvětlila jsem jí že musí alespoň chvíli dělat jako že se nic nestalo a ona mě jen špehovala. Inej souhlasila ale prý na to mám maximálně 48hodin. Jenže nikdo neví to co já, když jsem viděla Inejin život, dozvěděla jsem se i zajímavé věci o Kazovi. Už vím co se stalo s Jordiem a taky vím co cítí k Inej, samozřejmě i to co ona cítí k němu. Kaz strašně znejistil když jsem na kráčela do města a začala mu rozkopávat minulost. Jsem teď pod jeho přísným dohledem. Neví však, že mám ještě další trumfy v rukávu. Proto mě napadlo ho připravit o věc který si prý váží nejvíc. Na chvilku ho připravím o město a veškeré peníze. Jen na pár hodin, ale to bude stačit. Věděla jsem dobře že mu už nikdy potom nebudu moct říct že jsem jeho sestra ale přišlo mi to nejlepší. já mám svojí rodinu a on zase tu svojí. Já jsem věděla že on žije a to mi bude muset stačit. Stejně si mě pravděpodobně ani nepomatuje. už jsme se s Inej dohodli a ona byla na odchodu když se ke mě ještě naposledy otočila.

,,ještě něco mě zajímá."

,,povídej" vybídla jsem jí.

,, tu písničku. Tu kterou jsi zpívala Nině před spaním ten večer co jste se seznámily" nechápavě jsem se na ní dívala ,,Co je to za písničku? já už jsem jí jednou slyšela. Jenom jednou, když si ji Kaz pobrukoval ."Ze začátku mi to nedávalo smisl, naštěstí mi pak došlo že jsem jí to vlastně ukázala, ten večer a spoustu dalších večerů z mé minulosti. Některé věci si ale stále udržuji v soukromí. V tu chvíli jsem o tom co jsem si do teď říkala, začala pochybovat. třeba si na mě přece jen alespoň trochu pomatuje! Nedala jsem však nic znát a s prostým výrazem jsem odpověděla.

,,to je stará známá námořnická ukolébavka. Nic extra ale je hezká" Pokrčila jsem přitom rameny. Pak jako by se Inej vypařila. Byla pryč. vytáhla jsem z kapsy kapesní hodinky, bylo asi půl jedné. Do rána dost času vymyslet kam tenhle příběh bude směřovat. 

Seděla jsem u stolu, lucerna rozsvícená a při pohledu na oheň v lucerně jsem přemýšlela nad následujícími dvěma dny. najednou mě z přemýšlení vyrušilo škrábání na dveře. Otevřela jsem tam byla Carni. Vešla do místnosti a já za ní zavřela.  Docela mě to naštvalo protože vím že si zvládne otevřít sama. Je dost vysoká na to aby se zavěsila na kliku, učila jsem jí jak otevírat dveře. Sedla jsem si zpátky ke stolu a Carni se stočila k mým nohám. Napsala jsem pár dopisů, každý měl jiný rukopis a jinou pečeť. Být pirát se někdy vyplatí protože když někomu vyrabujete loď často je tam ve stolu kapitána schovaná pečeť. Učila jsem se krasopis takže umím měnit svůj rukopis. Dopisů bylo dohromady sedm. Věděla jsem že teď budu na hledáčku Kaze, který pravděpodobně podplatil i městskou hlídku aby nás pozorovali. Proto budu většinu práce muset přenechat ostatním. Tentokrát to tak bude potřebovat někoho kdo se dostane do jakéhokoliv sejfu. Bude na to potřeba Materialčiky. Ty naštěstí v posádce máme dva, stejně jako dva větrostrůjce, jednu hojičku, jednoho ohňostrůjce a Nat která je vlnostrůjce. Myslím si že to bude ještě zábava.

                                                           POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ