Antigona kope hrob

Kapitola II. - Rámeček

Cyril Kudrna

Hlavní technik se začne zničehonic třást a zdá se, jako by to samé činila i jeho víčka, jež nevěřícně mžikají ze strany na stranu. Zběsile tikají a běží závod o čas spolu se ztěžklým dechem, který v nepravidelném rytmu nadzvedává potem zalitý krk. Nejen hrdlo, nýbrž i celý obličej je zaset krůpějemi chladného potu, jež jako pramínky putují po tvrdých rysech tváře.

Náhle se mi Petr vymkne z rukou a než ho stihnu zastavit od nelítostného pádu, leží strnulou lící čelem k zemi a začíná zvracet. Bílou podlahu zaplavují skvrny oranžové barvy valící se z mužských úst, když vtom přibíhá Vítová s kartou v ruce.

Otevře sklad, rozsvítí se ostré zářivky proměňující temnou svatyni ticha v oživlou nabídku sortimentů, a lehátko, jež za okamžik postaví vedle nás, rozkládá. Sehnu se k vyčerpanému Urbanovi a položím mu ruku na rameno: ,,Teď vás zkusíme přemístit. Pomůžete nám?''

Mrknu na Vítovou, aniž bych vyčkal na technikovu odezvu, a mermomocí jej přesuneme na lehátko.

Bolestně oddechuje a poslední chvíle předtím, než omdlí, drží její ruku a vydechne: „Všude. Po střeše..."

Stojíc nad ním se slzami v očích, se donutí k úsměvu a zašeptá: ,,Ach, Petře...''

Nejenom dnešní den, ale i dny předchozí, se na naší lodi hrála jedna a ta samá komedie mezigalaktických rozměrů. Kulisy tvořily jednotlivé kajuty, vysílačky, postele, lampy, řídící centrum a lehátko. Společenská místnost sloužila jako hlavní jeviště a nejvíce vzrušujících příhod mohli diváci pozorovat v kabinách, které mají sloužit výhradně za účelem spánku. Nejubožejší ze všeho však shledávám vyumělkované dialogy a srdceryvné monology. Na rovinu si přiznejme, že každý čekáme na poslední dějství, kdy všichni zemřou tragickou smrtí nebo oznámí své rozkošné zásnuby. Co zde autor zamýšlí, těžko říct.

Procházím kolem technikovy kabiny a zahlédnu Vítovou, sklánějíc se nad Urbanem a dávajíc mu na čelo hřejivý polibek. Vpije se pod kůži stejně jako tatérský inkoust a probudí v muži primární pudy. Lišácky se ušklíbne a vmžiku ji chytá za boky. Co se děje dál už si jen domýšlím, ale daleko od pravdy nejsem, neboť zvuková stopa je více než jasná. Zatímco pokračuji dál, nemine mě její přerušované hihňání a nezvratný smích, po kterém následuje chlapské plácnutí po zadku a nával dalšího chechotu.

Protočím nevěřícně očima, jako bych ty dva měl hned před sebou, hlasitě si odkašlu a zastavím se. Zvuky v pozadí se mírně ztiší, ale jakmile se dám opět do kroku, rozesměje se celá kabina. Na to, že se před pár dny zřítil ze střechy lodi, byť z celkem malé výšky, se raduje jako hopsající zajíček. Však jeho ty legrácky přejdou, až se bude muset vydat znovu ven a opravit, co nezvládl.

Otevřu dveře své kabiny, na rozdíl od nich si je alespoň zavírám, a usedám ke stolu, který zdobí jediný předmět, a to rámeček s doktorským titulem. Uchopím jej do rukou a pyšně prstem přejedu po svém jménu, jež se jednou zapíše do dějin. Hraju si s rámečkem dál a když ho nakloním do správného úhlu, zahlédnu v něm i svůj odraz. Nejprve mě pohled na černovlasého muže zcela překvapí. Vidím v něm dlouhotrvající únavu a vrásky prostupující do kůže hlouběji a bezútěšněji, než bych byl sám čekal. Nevratné stopy času, jež už nic nezahojí a kterých pouze přibyde. Ovšem nyní, když svůj odraz zkoumám důkladněji, zjišťuji, že se mi z očí vytratila veškerá jiskra a nyní v nich vládne pustá tma, která mi nedá spát. Bloudí v ní vše – myšlenky, minulost i touhy – jen ne nic dobrého.

Kvapně rámeček vracím na své místo a upřu na něj zamyšlený pohled. Nejsem tu od toho, abych se zabýval psychoanalýzou, nýbrž výzkumem planety. Odtrhnu se od negativních myšlenek a všimnu si malých bílých vláken krčících se nenápadně v koutě. Svraštím nad tím čelo. Jak je možné, aby se tady objevila pavučina?

Pokud se vám příběh líbil, ocením hlas nebo váš názor. Každopádně se hlavně během čtení dobře bavte. Další kapitola je totiž na cestě!