Antigona kope hrob

Kapitola III. - Přístřešek z plachtoví

Petr Urban

I výhra se může proměnit v prohru a prohra naopak ve výhru. Živým důkazem mohu být právě já. Nepatřím mezi nejchytřejší, elitu lidstva nebo špičku v oboru, a ano, cítím se v tuto chvíli jako spráskaný pes, ale zato mám moc, kterou i lidé postrádají ve vysokých postaveních.

Nemám domov. Nikdy jsem žádný neměl. A vím, že ho v životě nenajdu. Ale do rukou mi spadl přinejmenším tenhle přístřešek, a to mi stačí. Mám v něm poslední slovo, jsem jeho spásou, protože pouze já ho mohu opravit, a jako jediný držím otěže naší tříčlenné posádky. K čemu je v tomto bodě pilotka, když nemůžeme vzlétnout, a na co vědec, který se nevrátí domů?

Kdoví, kdy se postavím na nohy a vyjdu znovu ven, ale když o tom tak uvažuji, vůbec mi na tom nezáleží. Jakkoliv velké snahy mohou být všech, co nás budou hledat, možná už dokonce hledají, nepřijdou včas. Jaké jsou šance, že se k nám dostanou dřív, než se něco pokazí? Trčíme uvízlí na železné černočerné kouli o velikosti desetkrát větší než Slunce naší sluneční soustavy. Všechna spojení se zpřetrhala, navigační systémy se vyrušily a způsoby, jak se nás dopátrat, se zredukovaly na minimum. Proč bych se měl tedy snažit s tím něco udělat?

I přes to všechno neštěstí, co se odehrálo, koukám na věci z té lepší stránky, z té správné. Tady jsem mužem, jenž je milován a potřebován. Připouštím, že se schovávám pod přístřeškem z plachtoví, ale na rozdíl od pravých zuboženců nesedím smáčený u vyhaslého krbu a nečekám na jiskru, která nepřichází.

Pohladím Emu po vlasech, protože to má ráda od nepaměti, a vzájemně se na sebe usmějeme láskyplnými pohledy. Ovšem jen jedna tvář mluví pravdu a jen jedno srdce tluče pro druhého. Pouštím svůj ukazováček do její kudrnaté kštice a zatímco si ji namotávám celou kolem prstu, zamýšlím své následující kroky k získání dalších opiátů proti bolesti. Kudrna říká, že je načase je vysadit, že už nejsou třeba, ale není to pravda. Cítím, že bez nich ráno neotevřu oči, a ani nepřevalím své upocené tělo. Nedokážu fungovat jako Petr Urban, dokonce ani jako polomrtvý. Bez nich jsem pouze mrtvý.

,,Přemýšlel jsem o nás dvou, Emo Bovaryová. Od tý doby, co jsem spadl ze střechy lodě, ještě víc,'' ledabyle nadhodím.

,,Proč mi tak říkáš?''

Mávnu pobaveně rukou: ,,Ale jen tak.''

,,K jakému závěru jsi teda došel?''

,,Nehraj hloupou,'' zasměju se, ,,však ty víš. Milujeme se a měli bysme s tím něco udělat.''

Emě se rozzáří oči a vzápětí po mně uličnicky hodí pohledem: ,,Třeba co?''

,,Třeba bys mohla dojít pro další léky na bolest. Už mě to zase začíná chytat,'' mnu jí dlaň.

Výraz jí ztuhne a stáhne ruku: ,,Cyril říkal, že už ti další nevydá. A myslím, že má pravdu. Měl bys je přestat brát a pomalu se vracet k normálu, ať můžeš pracovat na lodi.''

,,Copak mě nechceš udělat šťastným? Slibuji, že naposledy,'' zabrnkám na city a chvíli nato ji mám v hrsti. Stoupne si k odchodu a bez dalších prodlev odchází z kajuty. Položím hlavu na polštář, zavřu oči a zaposlouchám se do všudypřítomného ticha. Uvolním celé tělo a hodím si ruku pod hlavu, když se v tu chvíli ozve skřehotavý výkřik, jenž otřese lodí v základech.

,,Cyril je mrtev! Je mrtev!'' zaúpí a hlavu v písku agonie ponechává zastrčenou až do té doby, dokud není na pokraji sil.

Pokud se vám příběh líbil, ocením hlas nebo váš názor. Každopádně se hlavně během čtení dobře bavte. Další kapitola je totiž na cestě!