Antigona kope hrob

Kapitola I. - Pád

Ema Vítová

Jediné, co jsem si dokázala momentálně vybavit, byl domov. Domov? Zamyšleně jsem nad oním slovem přemýšlela a rozkládala si ho na slabiky, hledala jeho význam, ale hlavně se jej snažila zapomenout. Pokoušela jsem se alespoň vymazat z vědomí domov, jenž na mě čekal. Statek, vesnický a opuštěný, takový, na který se podíváte a zamilujete si ho. Přestože se jeví idyla pokojného života přitažlivá, brzy zapadne pod nánosem všedních dnů a jediné, co zbyde, je zázemí, které byste raději vůbec neznali. Domov... Možná, už žádný nebude.

Do místnosti vstoupí Cyril a svůj první pohled věnuje mně. Opětuju jej a vzápětí se přistihnu, že namísto úsměvu, kterým jsem chtěla naznačit, že si vážím jeho společnosti, se spíše culím. Tím se však netrápím. Pochopí mě tak jako vždy. Zastaví se u linky, u níž svou neohrabanou prackou sáhne po bílé tubě s nápisem OVESNÁ KAŠE a posadí se přímo, pouhých pár čísel, vedle mě. Nejistě polkne a spouštěje ruce ze stolu na kolena, zavadí levačkou o mé holé stehno. Nepohnu se. Ani o kousíček. Cítím, jak na mě poté pohlédne, ale než stačím zvednout své sklopené oči, pohledem uhýbá a pouští se do jídla. Nasaje obsah tuby a ten následně putuje pod výrazným ohryzkem, který je možná na něm tím nejzajímavějším, až do samotného žaludku. Není to jeho až neobvykle klidný hlas

,,Jaké se jeví šance dle technika?''

–ani jeho prsty-větvičky, jež mi evokují prsty Egona Schiele z jeho autoportrétů. Položí na stůl načatou tubu a po chvíli otázku opakuje znovu. Neslyším ji. Zaměřuju se na jeho ramena. Skoro se zdají být jako odříznutá z jiného těla a nešikovně přišitá na tělo Cyrilovo. Ráda bych pokračovala ve svém výčtu dále, ale... co se skrývá pod vrstvou oblečení, netuším.

,,Vítová, za jak dlouho? Kdy vzlétneme?'' zvyšuje hlas.

Všechny úvahy a domněnky opustí komnaty mé mysli a věnuji se Cyrilovi vedle mě. Tomu skutečnému, nikoliv tomu ve svých představách.

,,Už to budou,'' podívám se na digitálky, které jsem dostala jako dárek od svého manžela ,,dvě hodiny a Petr pořád fuč. Máme se obávat?''

,,Zavolám mu,'' navrhuje, stoupaje k odchodu.

Trhnu sebou a zadržím ho letmým dotykem, po němž zaváhám, jestli můj manévr nepůsobil spíše zbrkle. Skutečně se zastaví a nakloní ke mně hlavu. Zajímá ho, co chci říct.

,,Půjdu s tebou,'' nastaví mi dlaň a já ji s potěšením přijmu.

S tichým zabzučením se otevřou dveře a společně dojdeme ke stěně, na níž visí pár vysílaček. Cyril jednu zvedne do ruky, přidrží si ji před ústy a spustí: ,,Urbane, vše na střeše v pořádku?''

Čekáme na odpověď, ale jedinou odezvou se nám stává chrčení vycházející z reproduktoru. Dál nic.

,,Opakuji,'' nadechne se, ,,je vše v pořádku?'' Spustí prst z knoflíku, načež se ozve stejně nepříjemný zvuk jako před chvílí. Svraští čelo a zamyšleně se zahledí před sebe jakoby do prázdna. V řídícím centru panuje stále ticho, avšak nyní se klid zarývá nezvykle pod kůži a čím hlouběji si razí cestu, tím více se mění v ostrý skalpel obav a nejistot. Sklopím zrak na svou paži a všimnu si zakrvácené ruky držící skalpel u mého zápěstí. Pohlédnu na muže způsobujícího mi bolest a rázem jej poznávám. Myšlenka ztraceného Petra v pustinách cizí planety mi ničí srdce a v nečekaném návalu strachu popadnu Cyrila pevně za rameno: ,,Ty jsi vědec. Ty bys měl jít ven za Petrem.''

Koukne se do mých neúprosných očí a namísto chápavého pokývnutí hlavou, mi stáhne ruku k tělu. Ani jeden pohled, ani jeden úsměv, dokonce ani jediná hláska. Spěšně vykročí směrem ke dveřím a opouští mě jako dítě panenku.

Uběhlo víc než patnáct minut a jediné, co se změnilo, je místnost, ve které štrachám do sklepení svých vzpomínek a snažím se poskládat leporelo svých milostných románků. Je to obtížnější, než jsem si myslela. Zasměju se sama sobě. Co jiného jsem mohla čekat. Jediné smysluplné skládanky romantických příběhů jsou ty, o nichž jsem četla v červené knihovně. Nechtějte, abych je počítala. Sama nevím, kolik jsem jich už přelouskala. Prohloubilo by to pouze mou zoufalost v šanci najít jediného milence, který by mě miloval takovou, jaká jsem – babu, slepici, paní Bovaryovou.

U Petra a Cyrila to je ovšem jiné. Snad jsem si Cyrilovu přízeň právě nepokazila. Existuje slovo, které k němu cítím, a to se mi za několik týdnů vyšplhalo až do úst a schovalo se pod jazyk. Tam ho nikdo nehledá, neslyší, nenajde. Možná, protože nikdo nechce. Třeba ani oni dva. Ale já, abych to upřesnila, myslím ono slovo, už dlouho nevydrží se skrývat a bude chtít znít. Bude chtít ven.

Dolehne ke mně těžký rámus a za ním tvrdý tupý pád k zemi. Vyskočím a brzy se objevuji u zdroje hluku. Na kolenou klečící Cyril podpírá za paže zdevastovaného Petra a zápasí s jeho těžkým tělem pod ještě těžším skafandrem, snaže se jej zvednout ze země. Vypadá jako domlácený thébský bojovník. Přispěchám k bezvládnému Petrovi a pokoušíme se společně hlavního technika vyzdvihnout na nohy. Bezúspěšně. Chodidla se mu lámou do stran, paže má zcela ochablé. Na nic nereaguje. Ani na mé doteky.

Rozhlédnu se za sebe a zrak upřu na dveře od skladu. Prohledám kapsy svých kalhot, když zjistím, že jsou prázdné.

,,Hned budu zpět,'' zvedám se.

,,Kam si myslíš, že jdeš? Právě teď, potřebuju tvou pomoc,'' lépe uchopí Petra, který mu v rukách znovu uvadá ,,Vítová!''

Pokud se vám příběh líbil, ocením hlas nebo váš názor. Každopádně se hlavně během čtení dobře bavte. Další kapitola je totiž na cestě!