Antigona kope hrob

Kapitola IV. - Kreónův nepřítel

Ema Vítová

Každý dělá chyby, omyly, přešlapy. Říkejte si svému neštěstí, jak chcete. Já jej nazývám láska. Je slepá jako patrona, neboť kdyby na ni někdo mířil pistolí, nespatří to. Je také od narození hluchá, protože nerozezná zpěv od křiku. Troufala bych si ji označit za postiženou. Nedokáže pořádně myslet, a když si musí mezi něčím vybrat, vždy to zpacká. Nehledí za sebe, aby se vrátila a napravila spáchanou škodu. Uhání jen kupředu bez ohledu na svět kolem.

Kéž bych se byla bývala zastavila a rozhodla se jinak – pro Cyrila. Nemusela bych tu sama stát a oči mít upřené na pomateného cizince, jenž leží v Petrově posteli. Jeho kajuta by se neproměnila ve vyhaslou vzpomínku hezčích časů a on sám by nezabředl do žumpy naplněné až po okraj ethanolem a opiáty.

Objevím se v technikově kajutě a první, co mě trefí do nosu, je silný zápach potu a alkoholu.

,,Slyšíš je? Lezou po střeše. Jsou v našich hlavách, Antigono,'' blekotá.

Zhluboka se nadechnu a vytáhnu psaní: ,,Tohle po sobě zanechal, Petře. Už nemůžu čekat déle, abych ti to přečetla. Musíš mě vyslyšet.'' Posadím se na postel vedle něj a začnu číst.

Vědecká výprava má jasný plán, jednu destinaci a předurčený záměr. Směřuje k vyšším cílům, které se mají ctít a respektovat. Čest lidskému pokroku a hodnotám, toť má být naším posláním. Nikoliv považovat za akceptovatelné milostné intriky a ztrátu kompetentnosti. Náplní mé mise bylo zkoumat povrch planety Sofos, verifikovat její atmosférické charakteristiky a v neposlední řadě se přesvědčit o pravdivosti výroku týkajícího se reflektivity Sofosu evidované na hranici pěti stupňů procentní škály. Třebaže se jeví má vášeň k tomuto kosmickému tělesu více či méně neodůvodnitelná, je výhradně racionální. To, co se chystám vyjádřit svým psaním, patrně vyzní prazvláštně, byť prostoduše. Všechen svůj život jsem věnoval vědě, erudici a výzkumu. Léta svého mládí jsem zameškal, však nelituji ani jediné sekundy, jež mi napomohla k implementaci mé celoživotní tužby – železnému obru Sofosu, exaktně nazývaného EZ 1876 z. A jelikož pomalu, ale jistě cítím, že se můj čas krátí, ukončuji svou výpověď posledním přáním. Netoužím po ničem jiném, než aby mé ostatky spočinuly právě zde. Loučím se se slovy: „Kdo chceš hýbat světem, hni sám sebou."

Složím psaní do čtverečku a obrátím se na technika, který nevěřícně nadskočí: ,,To snad nemyslí vážně? Aby byl řádně pochován? V žádným případě!''

Už mi Petrovy neustále zaostalé názory a nevyspělé chování začínají vařit krev v žilách. Opětuji sprostý názor: ,,Je to jeho přání! Měli bysme udělat, co je správné.''

,,Nikdy, nikdy a ještě jednou ne. To nepřipadá v úvahu. Nejen, že byl nepřítelem Théb, ale i mým, Kreónovým.''

Vyvalím oči nad jeho drzostí a spustím: ,,Posloucháš se vůbec, jak mluvíš? Co blekotáš za nesmysly?''

,,To se ví, že se poslouchám. To ty máš v uších prach a špínu. Vlastizrádci jsou na světě od toho, aby se trestali, a on nebude výjimkou. Necháme ho ležet v pokoji, ať si třeba prohnije do podlahy. Říkám to jasně a naposledy – pochován nebude!''

Vstanu s hrůzou na tváři a jediné, co vidím, jsou zuřivá ústa strašlivého pomatence. Očima upřeně míří čelem ke mně, zdá se jakoby skrze mě, a rukama rozhazuje do všech stran. Vůbec mě neslyší. Troufám si říct, že už mě delší dobu ani nevnímá.

Petr, s nímž jsem sdílela své radostné chvíle, definitivně zmizel hluboko v temnotě své mysli. Nezanechal za sebou nic, nevidí si na krok a není jediné jiskry, jež by mu naznačila cestu domů. Bloudí a pátrá po východu. Však ptám se: Je východu bez světla?

Náhle se nad našimi hlavami párkrát zabliká, ozve se tlumený bzukot a nastane tmavé šero.

Nadechnu se a klidným hlasem pronesu: ,,Půjdu nahodit generátor.''

Nemotorně se převalí a výhružně mě zarazí: ,,Nejdeš snad pohřbít svého bratra, Antigono?''

Děkuji za přečtení příběhu! Neváhejte sdílet své názory, myšlenky či výtky - na vše reaguji.