‚Nesahej na ten míč.' Co tím asi myslel? Už takhle s nimi nehraji, abych jim nepřekážel a aby nebreptali, že prohrávají zajisté jen díky tomu, že mají v týmu přiřazenou nulu, jako jsem já. Ušpinil bych ten míč snad? Chytl by pak ode mě nějakou smrtelnou chorobu, nebo proč- proč by. Asi nemá smysl ptát se proč. Nemá smysl nad tím přemýšlet.. prostě mě nemá rád a k tomu ani nemusí mít pádný důvod.
Narvu tašku se cvičebním úborem do skříňky tak, že na mě jistě, až ji příště zase otevřu, vypadne. Posbírám horu knih a pracovních listů do angličtiny a přesunu se do dalšího pavilonu školy.
Kmenovou třídu naší angličtinářky mám rád. Sedíme každý zvlášť, okna má na západ, takže tu přes léto není takové vedro, a všude, ale všude postávají květináče s rostlinami. Také jsem jednou koupil mamce k narozeninám kytku, ale brzy zvadla díky kouři a také mám takové podezření, že do jejího květináče brácha vyléval sirup na kašel, když ho nechtěl pít.
Možná je tahle třída jediné, co mám na hodinách angličtiny rád.. a také psaní testů, protože není nic lepšího než jen celou hodinu psát test a nemuset mluvit. Nemuset se bát, že něco povořu, že.. nebudu vědět nějakou triviální věc a- Častokrát mi chybí kamarád- někdo, kdo by seděl ve stejné třídě jako já. Kdo by mi posílal úkoly, kdybych náhodou chyběl, a já zase jemu.. někdo, kdo by mi řekl, kdybych něco zkazil, že to nevadí. Někdo, kdo by se mnou byl pokaždé, kdy bychom měli pracovat ve skupině nebo ve dvojici, jednoduše.. opora. Protože být sám na každý úspěch i neúspěch je stresující, ale zároveň.. mi to dává pocit bezpečí, a možná proto jsem se už několik let svou samotu nijak nesnažil změnit.
Přečtu si její body po druhé, po třetí, po čtvrté.. znám svou osnovu na téma klimatické krize téměř nazpaměť, vím přesně, o čem hodlám ve svém monologu mluvit, ale stejně nemám jistotu, že to dopadne dobře. Ve článku, který jsme na toto téma dostali, abychom si mohli naše povidání podložit fakty, stálo, že tímhle tempem vydrží naše planeta v obyvatelném stavu max do roku 2060. To už tu nebudu, napadlo mě, když jsem to četl poprvé. Nevím, ale informace, že se tohohle roku nedožiji, mou hlavou proběhla, jako by to byl fakt. Jako by to byla jistota. Že tohle už mě nemusí trápit.. A upřímně mi to bylo jedno, jestli umřeme nebo ne, jak to bude, protože já, já už tu přeci dávno nebudu. Chodil jsem do školy.. chodím do školy a možná i dál budu. Budu se snažit, honit, abych vyhověl lidem, kteří mi svedou zajistit kvalitní život, abych se vyhrabal z díry, ve které žijí moji rodiče, abych- to všechno, aby mi jednou někdo řekl, že tohle všechno bylo marné, protože teď.. teď už je stejně po všem. Tak proč-
Když profesorka vyvolá mé jméno a já vstanu, abych si stoupl ke katedře a povyprávěl můj monolog, se má slova sesypou na jednu hromadu a zamotají tak pečlivě do sebe, až uzly, kterými se pojí, nelze ani za boha rozvázat. Vyvstane mi na mysli představa konce.. jak sedím na místě spolujezdce, když naše auto v plné rychlosti naráží do vysoké kapoty kamionu, jak klesám hlouběji a hlouběji ke dnu, přičemž lapám po dechu, místo nějž hltám vodu.. a jak padám.
Jak je najednou všechno pryč. Celá klimatická krize, všechny konflikty mezi zeměmi.. najednou zapomínám na každého ze svých spolužáků, najednou je tma-
Chvíli jsem mluvil.. chvíli jsem brblal a poslední půl minutu mlčel. Dostal jsem za tři. Bylo to.. obyčejné zkoušení, ale já v jedné chvíli ve své hlavě zemřel.
ČTEŠ
Nedotknutelný
Short StoryNedotknutelní... kdo by byl řekl, že nejde o ty stojící na vrcholu, někde v nedosažitelných výšinách nad ostatními - obyčejnými. Ale že se jedná právě o ty, jimiž ostatní opovrhují.. ty nicotné. Doslova ty, kterých se zdráhá normální člověk jen dotk...
