Nedotknutelný

4. nůžky a izolepa

Všechno probíhá tak jako normálně, jako každý přeobyčejný den.. naše senilní češtinářka chodí sem a tam po třídě a vykládá cosi.. cosi, co k mým uším doléhá z nevysvětlitelné dálky. Protože já stále setrvávám zaseknutý na hodině angličtiny.. v pochmurných myšlenkách, které mé tělo tahají ke dnu jako přetěžký balvan. Jakoby se mi kolem krku stahovala smyčka, těžko se mi dýchá, jako bych před chvílí doběhl maraton, tlačí mě na hrudi, mám sucho v krku, pomalu se zajíkám. Nedokážu se uklidnit. A tak vylovím v penálu dva určité předměty a z posledních sil zvednu ruku, abych se zeptal, jestli smím jít na záchod. Dlouho trvá, než si mne profesorka všimne, ale nakonec svolí a já na vláčných nohou, které sotva drží narovnané, vyjdu ze třídy. Na okamžik se zastavím za dveřmi a upřeně civím na protější stěnu chodby.. rozhlédnu se napravo, pak zase nalevo, ale nikde ani živáčka. Na gumových nohou se po dlouhém přemlouvání vydám na pánské záchody.. naštěstí tu nikdo není, tak za sebou zavřu všechny dveře a posadím se do nechutně páchnoucí kabinky na zavřené prkénko toalety. Tvář schovám do dlaní.. ‚co to vyvádím,' probleskne my hlavou, ale ani já sám neznám odpověď na tuto otázku. 

    Jsou to světla.. mohou za to světla, jistě za to mohou světla kamionu. Kamionu, do jehož kapoty se řítí osobní vůz.. a já při čelní srážce těchto dvou aut sedím na místě spolujezdce slabšího z nich.. osobáku, jenž jistě skončí na padrť a já jako paštika v něm. Jaké to je, když poslední, co na světě vidíte, je pohled do dvou zářících neonově modrých světel? Ten pocit.. ten pocit konečnosti se mnou rozlije jako nával tepla, jako horkost, jež proudí mými žilami v podobě rozžhavené krve. Neuvěřitelně rychle mi buší srdce. 

    Snažím se uklidnit, v duchu si nadávám do hysterky, ale nic z toho nepomáhá, nakonec z kapsy vyndám nůžky a izolepu, abych.. kvůli tomu jsem sem přeci přišel- abych si teď vyhrnul rukáv a ostřím nůžek se zaryl hluboko do své vlastní kůže na bicepsu. Pramínek krve zteče přímo z rány a obkrouží mi paži jako plazící se had. Hned vedle krvácející rány udělám další.. a třetí. Pak ruku svěsím a kapky krve nechám volně stékat s pohledem upřeným na zamazané ostří nůžek. Cítím klid, vlnu klidu, která z mého těla vyplavila veškerý strach.. cítím prázdno až pusto. 

    Namotám z role toaletní papír a umazanou paži si začnu otírat.. to je mi nadělení. Nůžky si nemám kde odložit, protože všechno kolem mě působí jako hotové semeniště bakterií. Napadne mne dojít se omýt k umyvadlům, ale v tom do umývárny někdo vejde.. slyším kroky, tajím dech, dotyčný se zastaví těsně přede dveřmi kabinky, kdy už téměř nedýchám. 

    „Sereš se?" Spolužák.. natisknu se zády na pomalované dveře a téměř slyším jeho dech, jak přešlapuje na místě. Když neodpovím, promluví znovu: „Tak si honíš." Jenže mé odpovědi se nedočká ani v tomto případe. Tisku toaletní papír do ran, přičemž mne ohromuje řezavá bolest. Bolest, která svede v jednu chvíli otupit všechny smysly. 

    Zaťuká na dveře a nervózně špitne: „Jsi tam?" 

    „Ano," zašeptám a klid v mém vlastním hlase mne překvapí. 

    „Tak si pospěš s... whatever už děláš, učitelka tě shání," energicky praští do dveří, až to ve mně hrkne a podle kroků nejspíše opustí záchodky. Oddechnu si, namotám nový toaletní papír, ten stávající vhodím do záchodu a otřu si zbylou krev z paže i z nůžek. Následně si položím čtvereček papíru na rány a obmotám si ruku kolem dokola izolepou, abych neměl zamazané oblečení.. Nakonec, když už téměř zvoní, vycházím z toalet, do kterých jsem vešel znervózněný, doslova natlakovaný jako papiňák, avšak rozteklý až vláčný.. abych je následně opustil klidný, až apatický.