Nedotknutelný

7. sto šedesát osm metrů krychlových

„Ouvrez le livre à la page cent trois." Poslechnu kantorku a otevřu si učebnici na straně sto tři. Letmo projedu všechna cvičení, abych zjistil, že to, nad kterým zejí tužkou vyrytá dvě písmenka DÚ, zůstalo od minulého týdne nevyplněné. Povzdechnu si a pokusím se doslova zmizet z tohohle místa.. rozpustit se, vsáknout do dřevěné židle, nebo splynout s pozadím jako chameleon. Ale i když jen upřeně civím na cvičení v učebnici a snažím se stihnout dodatečně doplnit, co se dá, nestanu se neviditelným.. jdu stále vidět a co hůře – jako jediný píšící se stávám pro profesorku přímo trnem v oku. 

    Prochází mezi lavicemi, aby jí každý předložil hotový domácí úkol, až dojde ke mně. Svým tělem zacloní stropní zářivku, nakloní se nade mě a bílé stránky učebnice najednou zešednou.. můj výhled potemní.

    „Takže vy zase nemáte domácí úkol." Pomalu kývnu, ani na ni nevzhlédnu a stránky znovu zbělají. 

    „Víte co, mě už tohle ale vážně nebaví," posadí se ke katedře, rukou prohrábne dlouhé vlnité vlasy, aby jí nepadaly do obličeje a zůstane na mě civět.. takovým tím unaveným pohledem. Zklamaným. Pohrdavým. „Vy víte, že v hodinách dvakrát nezáříte, to budiž, ale že už nejste schopen udělat ani domácí úkol, tak to už teda vážně nevim, co s váma." V lavici za mnou se rozhostí šum. V prostorné třídě sedíme jakožto skupinka o desíti lidech všichni namačkaní v předních lavicích prostřední řady a řady u okna, abychom byli blízko učitelskému stolu. Sám sedím úplně ve předu s výhledem na tabuli a skleněné hodiny ukazující letní čas nad umyvadlem v rohu místnosti.. Ačkoli má tato třída objem přibližně 168m³ a je poloprázdná, působí neskutečně stísněně. Jakoby se smršťovala a my měli za chvilku skončit rozmačkaní na kaši mezi jejími stěnami. Je tu téměř.. nedýchatelně. 

    Aby utišila šum za mnou, pronese uklidňující novinu, kterou opakuje s oblibou velice často: „A nemyslete si, tohle platí pro každého z vás. Když nebudete nic dělat, nemůžete ode mě na konci pololetí očekávat hezké známky." 

    Dále pronese, že si zkontrolujeme domácí úkol společně, ale jen s těmi, kteří jej mají, a chtějí s ní tak v hodině pracovat. Tohle pro mě neznamená nic jiného než deset minut klidu, kdy doplňuji správné tvary sloves na vynechaná místa ve větách a hraji si přitom na chameleona. 

    Následně rozdá testy, které jsme psali minule.. unaveně pohlédnu na číslici pět v červeném kroužku v pravém horním rohu papíru hned pod mým jménem vedle bodového hodnocení. Devět bodů z patnácti. Některé věty úplně přeškrtané, v jiných podtržená slova, ve kterých jsou prý nečitelná písmena.. a proto jsou hodnoceny jako chybná. 

    V duchu odhaduji svůj průměr a jen doufám, že už neklesám pod čtyřku. Jen letmo pohlédnu do sousedova testu a plný nechuti zmuchlám ten vlastní, když zjistím, že dostal za dva. 

    Nevím proč.. možná je to zřejmé, ale mě v tu chvíli nenapadá jediný pádný důvod.. cítím zlost. Vztek. Nespravedlnost, se kterou jen těžko něco zmůžu. 

    V další části hodiny se snažím.. sem tam mě vyvolá a i když něco vyslovím trochu špatně nebo popletu rody u podstatných jmen.. mám pocit, že se držím, že by tahle hodina až na nepěkný začátek mohla proběhnout v relativním míru, dokud... nás nevyzve, abychom udělali dvojice a můj soused si vesela odejde přisednout k dívce z jiné řady, díky čemuž na mě zbyde..

    Letmo pohlédnu zrzavému chlapci do smaragdově zelených očí, abych zase rychle uhnul pohledem a zabořil jej do země.. tam, kam patří.

    Zbyli jsme si. Profesorka napíše cvičení, která máme udělat, na tabuli a když k nám otočí zády, vzhlédnu znovu ke chlapci, abych zjistil, že kroutí hlavou. Zamrkám na něj, ale jen, co se kantorka znovu otočí, v klidu otevře učebnici na dané straně a začne pracovat. 

    V prázdné lavici si přijdu jako trotl, a tak udělám to samé.. ale najednou třídou zazní mé přímení. Zůstanu nehnutě sedět. Zakázal mi dotýkat se míče.. potom předvedl, co předvedl na fyzice.. a já si teď mám jít sednou vedle něj. Ten pocit, který mi jeho slova o první hodině tělocviku způsobila, společně se způsobem, jakým mě donutil se na fyzice cítit, mým tělem teď rezonují jako hlasitá hudba na pouti. 

    Nechci k němu jít, nechci, aby si zase teatrálně odsedl půl metru daleko a odmítal se mnou mluvit.. opovržlivě na mě civěl jako na přeotravný hmyz, který se mu nedaří novinovou ruličkou strefit a rozmáčknout o zeď. Nechci být fuj. Ten pan fuj. 

Zůstanu tak sedět jako přikovaný s pohledem vpitým v učebnici a možná, abych kantorku uklidnil, začnu cvičení vyplňovat. Ale ona se jen tak odbýt nenechá.. 

    „Můžete mi vysvětlit, proč nejste schopen spolupracovat se spolužákem." Samozřejmě, že mluví na mě a né na něj. Tak rád bych jí vpálil, že já ano- já tady nejsem ten, kdo má problém s tím druhým. Ale jakmile bych spor mezi námi svedl na něj, začal by se okamžitě bránit a já bych byl za blbce. 

    Ostatně.. já budu za blbce tak nebo tak, a tak si vyberu druhou, ‚přijatelnější' variantu a zůstanu mlčky sedět bez toho, aniž bych přerušil svou práci. To ale způsobí něco, vůči čemu by se i spolužákův odpor zdál lepší. 

    „Tak to už si ze mě snad děláte srandu ne?" zvýší hlas a šum třídy utichne. Veškerá pozornost teď patří jen a jen mně. Opět.

    Prve vyzve zrzka, aby se ten osamocený chudinka přidal k někomu do trojice, a pak pronese: „Víte co, pokud hodláte o mých hodinách nespolupracovat, tak na ně nechoďte, běžte se projít, nebo do bufetu, ale pokud nebudete pracovat, být tu nemusíte," rozhodí rukama.. zklidní tón hlasu. 

    „Alespoň se tu s vámi nebudu muset zdržovat, budu pracovat s těmi, kteří o to stojí a vy.. nebudete nám tu chybět." 

    Nebudete nám tu chybět.  

    „Učte se jak chcete a my dva se uvidíme v lednu, já s tím nemám problém." 

    Nebudete nám tu chybět.

    To já jsem ten problém. 

    Její slova bijí o stěny mé hlavy stejně jako srdce o stěny svého zvonu..

Zazvoní zvonek, jehož monotónní drnčivý zvuk působí spíše jako proud vody.. proud, který by měl smýt  všechno, co se stalo, co řekla.. veškerou mou snahu, veškerou její zlobu. Dále nevnímám, co říká.. nevnímám nic víc než jen pachuť, kterou onen pomyslný proud s sebou stáhnout nedokázal. Něco, co je tak neuvěřitelně intenzivní a vzdálené v jednom.. co mě pohlcuje, až se mi kalí zrak.