Nedotknutelný

5. abstraktní nicota

Doufal jsem, že mi ta apatie a pocit prázdnoty vydrží alespoň ještě pár dalších vyučujících hodin, ale proklatě jsem se v tomto bodě zmýlil. Stačilo totiž jen vyjít na chodbu.. zamířit ke schodům a o patro níže spatřit ji- téměř na okamžik se zaseknu na místě se zrakem upřeným na dívku.. cítím vztek, pocit studu, ale nejvíce ze všeho ohromení.. protože jí to moc sluší. Má hnědé vlnité vlasy sepnuté bílou mašlí, černou sukni a starorůžový upnutý rolák.. ačkoli jí do očí zrovna v tuto chvíli nevidím, vzpomenu si, jak pestře zelenou mají barvu. Stoupá po schodech s pohledem ponořeným v zemi a o čemsi klábosí s kamarádkou, když v tom- 

    „Tak běž ne!" ozve se za mnou a společně s těmito slovy mě kdosi strčí do zad a já.. všechno se najednou tak zpomalí a rozmaže, dokud nepřijde tupá rána a já se neskácím k nohám dívce, která- 

    „Tos trochu přepísk," vyštěkne dívčina kamarádka. 

    „Nemá tady stát jak čurák, ne?" 

    „Ale notak, kluci, jsi v pohodě?" 

    „Bejt tebou bych na něj nesahal, ještě něco chytneš." 

    Projdou kolem mě, jako by se nic nestalo- dva kluci, kteří před chvílí stáli nade mnou a jeden z nich mě skopl dolů ze schodů. Dívčina kamarádka se ke mně skloní a když zjistí, že jsem při smyslech, že reaguju a snažím se zvednout, chytne polekanou brunetku za zápěstí a společně vystoupají do patra.. naposledy se ohlédnu za bílou mašlí a vzpomenu si.. 

    Nejspíše po milionté v životě mi dojde.. nebo si spíše připomenu, že nikdy nebude má. Že s ní nikdy nezažiji takové ty hezké chvíle, které zažívají lidé, kteří se mají rádi, kteří se.. mají vzájemně rádi, což u nás dvou neplatí, protože ona mě.. ona mě nechce. A to bolí stokrát víc, než kdyby mě kamion rozmašíroval na kaši. 

    Tupá bolest se mi znovu usadí na plicích v podobě přetěžkého balvanu a já se, snažíc si nevšímat udivených pohledů kolemjdoucích, rozhlédnu kolem sebe.. na můj batoh, který mne při pádu díky zákonu setrvačnosti přeletěl, a jeho obsah se rozlétl po celém mezipatře, a začnu rozházené věci sbírat a skládat je zpátky dovnitř. 

    Místo toho, abych zamířil směrem dolu, změním spontánně plány, vystoupám znovu po schodek a postupuji výše, doslova beru schody po dvou, abych tam byl co nejrychleji.. ve třetím patře, ve čtvrtém a nakonec v pátém. Na posledním schodě zazvoní zvonek oznamující konec přestávky, chodby se pomalu vylidňují, třídy zavírají, škola rádoby utichá. 

    Stojím v nejvyšším patře schodiště těsně přede dveřmi.. a mřížkovaným okénkem hledím na kovové provazy na opačné straně. Je dole.. stojí v nejnižším patře, kde stává vždycky. Rozhlédnu se, pečlivě zaposlouchám do všelijakých zvuků kolem, ale nezdá se, že by měl každou chvílí někdo přijít, a tak pomalu uchopím dřevěné madlo a pootevřu výtahové dveře. S krákáním (protože to tak opravdu zní) se otevřou dokořán a s mírným zavrzáním zastaví.. přidržím je nohou otevřené a zapřu se rukama mezi futra, abych se mohl vyklonit. Do pustoty, do nicoty, do zhmotněného prázdna, které plnilo mé tělo až po okraj po tom, co se stalo v umývárnách. Shlédnu dolů a můj žaludek se protočí naruby. Polije mne chlad a pocítím nesmírný strach.. jako bych měl spadnout- a padat, padat, do nekonečna klesat napříč věčnou temnotou. Povolím nohu a nechám dveře s příšerným rachotem znovu se zavřít.. při tom téměř vpadnu do mezipatra.. před očima mi stále ještě setrvává pohled na kovová lana a železný žebřík vedoucí směrem dolu, do- útrob nicoty. 

***

Nic moc se nestalo, ani když jsem přišel na hodinu matematiky o něco později.. profesor měl stejně zpoždění. Přišel celý udýchaný, jako by na hodinu doběhl s notebookem v podpaží a štosem opravených písemek v rukou, které okamžitě nakázal spolužákovi z první lavice rozdat. 

    Sedím ve druhé řadě u okna, venku jen chabě prosvítají sluneční paprsky skrz husté mraky a osvětlují rozevřený sešit na mé lavici. Zrovna se ke mně dostane můj test a mně se rozzáří tvář nadšením. Jedna. Ve velkém červeném kolečku. Dostal jsem jedničku! Můj úspěch mi byl jasný už v té chvíli, kdy jsem test odevzdával, ale přeci jsem se trochu obával nezdaru. Matika- předmět, ze kterého mám čistý průměr 1,00.. můj nejoblíbenější. Miluju ji, protože mám pocit, že v ní najdu jistotu- jak špatně to zní. Když počítám.. ať už cokoli, postupuji podle daného postupu, všechno do sebe tak hezky zapadá.. všechno mám pod kontrolou. Jde jen o logiku.. ale přeci mi v něčem připomíná formu abstraktní nicoty, kterou pro mě znamená pohled do výtahové šachty. 

    Z písemky mám radost, myslím na to, jak ji dám bráchovi, protože má mé testy ohodnocené jedničkou moc rád- věnuji mu ji, aby zažil pocit úspěchu, ačkoli pořád nechápu, v čem se tak těší na to, až začne chodit do školy a bude známky dostávat sám.

    Pan profesor začne přepočítávat příklady na tabuli, aby všichni věděli, jak mají dojít ke správnému výsledku.. za to já mezitím koukám z okna s hlavou podepřenou dlaní a konečně se necítím jako nějaký mrňous.. jako to nejstupidnější malé ďíďí, kterým se cítím být ve většině předmětů. Taťka často mluvil k tématu já a matika o vavřínech.. ale v tomhle ohledu jsem si naprosto jistý, že se to nestane, že na nich zaručeně neusnu. 

    Ještě větší hřebínek mi naroste v tu chvíli, kdy profesor zapne promítačku, aby nám ukázal webové stránky matematické olympiády a způsob, jakým se přihlásit, a navrhne v seznamu adeptů na účast jako první moje jméno. Rozzáří se mi očička a kývnu.. vím, že to není nic světoborného, že se může přihlásit kde kdo, ale v prváku jsem v datu konání chyběl a na základce jsme se do žádných soutěží hlásit nemohli.. je to pro mě pocta a zároveň si neskutečně přeji uspět. 

    Radostně sevřu ruce v pěsti a zastrčím písemku za obal sešitu, abych ji nezmuchlal a nezapomněl předat bráchovi.