„Šumí."
„Šumí," zopakuji šeptem. Klečíme u dřezu a pozorujeme, jak se bublinky z šumivé tablety ponořené na dně sklenice vzdouvají k její hladině... sama se přitom zmítá a převrací ze strany na stranu. Nad ní se tvoří pěna, bublinky praskají.. tablety ubývá a můj bratr na tento zjev ozářený modrým světlem ledky nalepené nad dřezem hledí jako na největší svátost.
„A teď zmizí?"
„Nezmizí," usměji se a prsty si promnu zalepené oči. „Rozpustí se." Takhle po ránu jsem rozespalý a nesmírně unavený z předchozí noci, která sama o sobě nestála za nic. Bratr se vrtěl, neustále smrkal nebo chrápal a ráno si vyžádal sklenici teplé vody s tím, že má hrozné sucho v krku. Téměř jsem supěl, když jsem musel vstát z vyhřáté postele a donést mu ji, abych ještě k tomu všemu následně při pohledu na digitální hodiny na mikrovlnce zjistil, že mi každou chvílí bude zvonit budík.
A teď klečím u dřezu, abych byl na bratrově úrovni a stále oblečený v pyžamu se zalepenýma očima pozoruji mizet tabletu paralenu.. pozoruji praskající bublinky lesknout se v modrém světle ledky a i mně samotnému to v něčem připadá krásné.
Když tableta došumí, vrazím bratrovi sklenici pod nos a doslova mu přikážu, aby její obsah vypil.. breptá, jako to dělává obvykle. Nakonec si zacpe nos a pokusí se všechno ráz na ráz vypít, ale místo toho, aby polkl, se mu zvedne žaludek a on všechnu tu vodu vyzvrátí s hlasitým, zajíkavým kašláním na zem, přičemž si polije chundelaté ponožky.
Vzdychnu, vezmu mu sklenici, kterou položím do dřezu, chytnu jej v podpaží a přendám pryč z louže. Brečí, skácí se na zem do sedu a s odporem a usopleným nosem si stahuje mokré ponožky. Otráveně louži utřu.. podlahu vytřu mokrým hadrem, aby později nelepila a podám malému ze skříně nové ponožky.
Znovu napustím do skleničky vodu a vhodím novou tabletu.. abych si znovu kucnul a my pozorovali přesně ten stejný jev jako před chvílí. Znovu.
Bratr pokašlává.. a já jen doufám v to, že to tentokrát vypije.. že neuvidím dnes ráno šumět třetí tabletu, že se konečně hnu z místa.. že nebudu jako křeček tupě běhat bez cíle v plastovém kolečku, které ze srdce nenávidím, ale u kterého mám pocit, že když poběžím stále dál a dál, tak z něj uteču.
ČTEŠ
Nedotknutelný
Kısa HikayeNedotknutelní... kdo by byl řekl, že nejde o ty stojící na vrcholu, někde v nedosažitelných výšinách nad ostatními - obyčejnými. Ale že se jedná právě o ty, jimiž ostatní opovrhují.. ty nicotné. Doslova ty, kterých se zdráhá normální člověk jen dotk...
