Selena - šeptající stín [ONC2024]

Část třetí

Noah bral Miru, jako svou rodinu. Byla pro něj v podstatě víc rodina, než jeho vlastní otec. Tahle milá stařenka se k němu totiž vždy chovala láskyplně a vřele. Už jako dítě ji chodil často navštěvovat, když ještě bydlela v domě přes ulici. Mira mu vždy připravila šálek kakaa, nachystala k němu kus nějakého skvělého domácího zákusku a nadšeně poslouchala o Noahových zážitcích ze školy. Ona sama nikdy žádné děti, tudíž ani vnoučata, neměla. Byla stejně osamělá, jako on. Proto se rozhodli být osamělí spolu. Jednoho dne se ale Mira musela přestěhovat do domu pro seniory. Její zdravotní stav se zhoršil a ona nebyla schopná se o sebe sama postarat. Noah se tehdy nabídl, že ji bude pomáhat, ale ona to rázně zamítla s tím, že přece nezahodí svoje vzdělávání a život, kvůli nějaké staré bréce. Proto ji Noah alespoň slíbil, že ji bude jezdit do domova navštěvovat a každou neděli ji brát na mši do místního kostela. On sám sice věřící nebyl, ale Mira ho už od první chvíle, kdy se seznámili donutila chodit spolu s ní, alespoň na nedělní mše. Vždy tam s ní jen tiše seděl, přetrpěl si hodinu nudného tlachání kněze a pak spolu s Mirou zašel na společný oběd. Tenhle jejich rituál zbožňoval, přestože ho návštěvy kostela vůbec nebavili. Zvykl si na to, a hlavně to dělal pro Miru.

Další neděli už proto v domluvený čas čekal u dveří Domova seniorů, aby si svou milovanou stařenku vyzvedl a vzal ji na mši. Jeden ze zaměstnanců pomohl Miře vyjít až před hlavní vchod a tam ji předal Noahovi. Ten jí věnoval zářivý úsměv a přihodil k němu lichotku, jak moc jí to dnes sluší. Její šedivé vlasy byly vyčesané do úhledného drdolu a překryté květovaným šátkem, tím, který jí dal Noah k narozeninám. Na sobě pak měla světle modrou sváteční halenku a černé kalhoty. Mira mu místo poděkování věnovala jednu ze svých sarkastických poznámek a mezitím se společně vydali k Noahovu autu. To zase dostal on, od Miry ke svým osmnáctým narozeninám. Jakmile dorazili ke kostelu, pomohl své přítelkyni vystoupit a už společně mířili na jejich oblíbená místa. Otec Johnson je oba přivítal s širokým úsměvem. Když se konečně usadili do lavice a otec Johnson započal svou nedělní mši, přestal Noah vnímat, co se kolem něj děje. Při každé mši, byl duchem nepřítomný a přemýšlel o úplně jiných věcech. Mira to moc dobře věděla, ale byla ráda, že s ní do kostela alespoň chodí. Noah musel stále myslet na tu ženu a na hádku s Redem. Neustále se snažil přijít na to, o čem to jeho kamarád mluvil. Jenže neměl nejmenší tušení. Žádná vodítka, žádné nápovědy. Ani vlastně nevěděl, kdo ta žena byla. Chodila taky na stejnou univerzitu? Nebo jen žila někde ve městě? To netušil a vlastně ani neměl, jak to zjistit. Jediný, kdo ji spolu s ním viděl, byl Red, a toho se zeptat nemohl, aniž by se znovu pohádali. I tak pochyboval, že by mu cokoliv, co se týče jí, řekl.

"Tak pojď chlapče," přerušila tok jeho myšlenek Mira. Ztratil se ve vlastní hlavě natolik, že si ani nevšiml, že už uplynula hodina a mše skončila.

"Jasně, hned ti pomůžu," vyskočil ze svého místa, aby jí pomohl.

"Kdy jsi byl naposledy u zpovědi Noahu?" zeptala se ho Mira nečekaně.

"Ehm... netuším. Když mi bylo osmnáct?" pokrčil neurčitě rameny.

"Taková hanba," zavrtěla hlavou.

"Ale notak, zase tak zlé to nebude," zkusil ji ukonejšit.

"Musíš to hned napravit chlapče. Nemohla bych dnes usnout, kdybych věděla, že jsme byli v kostele a ty jsi na tu zpověď nezašel," zastavila se v pohybu a věnovala mu vážný pohled.

"Opravdu musím?" zeptal se Noah otráveně. Zpověď nesnášel. Nevěděl, co u ní má říkat.

"Musíš," přikývla stařenka rázně. "Já se teď připojím tady k Trisse a jejímu synovi, sedneme si venku na lavičku a hezky si spolu popovídáme, mezitím, co ty se půjdeš vyzpovídat otci Johansonovi," pokračovala a ukázala na další starší dámu, již doprovázel urostlý a dobře upravený muž. Ten si od Noaha Miru převzal, aby jí pomohl dojít k venkovním lavičkám a on tak zůstal v kostele sám.