Selena - šeptající stín [ONC2024]

Část čtvrtá

Naštvaný Noah se vydal ke zpovědnici a usadil se do jedné z jejich částí na polstrované sedadlo a čekal. Jeho malý a těsný prostor zpovědnice, byl od druhé části, kterou využíval otec Johnson oddělen příčkou v níž bylo malé okénko s mřížováním, přes které šlo sotva vidět. Navíc byla ve zpovědnici v podstatě tma, takže anonymita byla zajištěna a za to byl Noah rád. Po chvíli uslyšel pohyb ve vedlejší části.

"Otče, zhřešil jsem," začal tedy Noah, ačkoliv vůbec netušil, z čeho přesně by se měl vyzpovídat.

"Paráda, jsem jedno velké ucho," ozval se z vedlejší části pobavený, ženský hlas. Noah vyděšeně nadskočil.

"Tam nemáte, co dělat. Za chvíli přijde otec Johnson," vyhrkl a hned vzápětí si uvědomil, jak směšně zní. Jako pětileté dítě, které chce žalovat mámě. Potřásl nad svou tupostí hlavou.

"Ale no tak, já nekoušu... většinou. Navíc Johnson je teď poněkud... no řekněme, že je teď zaneprázdněný," zasmála se znovu ona narušitelka.

"Fajn," odsekl Noah a zvedal se k odchodu.

"Počkej," pronesla žena prosebně. "Ještě jsi mi neřekl ten tvůj hřích," pokračovala vzápětí.

"Nemám v plánu vám něco říkat," zamračil se Noah. Byl naštvaný. Nelíbilo se mu, jak si z něj ta žena dělá dobrý den, přestože ho její hlas, sladký, jako med, hřál po celém těle.

"Týká se to toho maškarního plesu, že mám pravdu?" nedala se ona a svým prohlášením upoutala Noahovu pozornost.

"Co o tom víte?" zeptal se naštvaně.

"Pojď sem ke mě blíž a já ti to pošeptám," ozvalo se po chvilce.

"Přestaňte si ze mě utahovat," zavrčel na ni Noah.

"To bych si nedovolila. Myslím to naprosto vážně," pronesla.

Noah se tedy s povzdechem znovu usadil na své místo, blíže k dělící přepážce.

"Podívej se sem" vábil ho její medový hlas, jakoby mu ta slova snad šeptala do ucha. Bylo to zvláštní a zároveň příjemné.

Stočil tedy svůj pohled k mřížovanému okénku, za zdrojem, toho vábivého hlasu. Moc toho vidět nešlo, ale ty oči by poznal kdekoliv. Jeho tajemná cizinka. Ona byla tou ženou z plesu. Žena, před níž ho Red varoval seděla přímo vedle něj. Dělila je od sebe jen dřevěná příčka zpovědnice.

"To jsi ty," zašeptal Noah, aniž by si uvědomil, že vůbec něco říká. Chtěl si ji lépe prohlédnout, ale mřížková výplň okénka a šero, mu to značně ztěžovaly. Neviděl tak vlastně o nic víc, než tu noc na plese, kde měla na obličeji masku.

"Ano a ty jsi zase ten kamarádíček, toho nechutného lovce, od kterého se mám údajně držet dál. Jenže já nepřijímám rozkazy a už vůbec ne od lovců," pronesla s takovým opovržením až to Noaha zarazilo.

"Red," povzdechl si Noah, jenže pak mu došlo i něco jiného. "Počkat! Lovce? O čem to mluvíš?" zeptal se nechápavě. Byl z jejich slov zmatený.

"Víš, jsi docela roztomilý. Normálně bych s tebou neztrácela svůj drahocenný čas, ale když z tebe udělal ten tvůj přítelíček terč... tím se spousta věcí mění," pokračovala žena místo vysvětlení ve svém monologu. Noah se cítil dotčený. Nikdy by nečekal, že by o něj žena, jako ona byť jen zavadila pohledem, ale slyšet to od ní na vlastní uši ho dost ranilo.

"No, tak bude možná lepší, když vás o něj dál nebudu připravovat," Noah si připadal, jako naprostý ubožák, sám sobě tak i zněl. Chtěl být v tu chvíli tisíce mil daleko.

"Počkej," zastavila ho už podruhé v jeho snaze odejít. "Jak se jmenuješ?" zeptala se, přičemž změnila tón svého hlasu. Byl najednou jemnější, hřejivější. Jakoby ho omotával a táhl k sobě.

"Jsem Noah," zašeptal sotva slyšitelně.

"Hmm, Noah," poválela jeho jméno na jazyku.

"Jak se jmenuješ ty?" vyhrkl Noah možná až příliš urputně.

"Jsem Selena," pronesla vesele. Zjevně se skvěle bavila.

Noah se mezitím znovu usadil na své místo a pohled zaměřil na tu proklatou mřížku mezi nimi. Selena skrz ty malá okénka prostrčila prsty. Jakoby se té mřížky chtěla pevně chytnout. Měla malé, jemné ruce, lehce opálené. Nehty na prstech měla delší a špičaté, nalakované černou barvou. Obličej měla skoro přitisknutý na mřížce, přesto Noah neviděl nic, než ty oči. Měli šedivou barvu, nijak zajímavou a přesto ho naprosto uchvátila.

"Líbíš se mi," zašveholila. "Když se mi něco líbí, nechám si to," pokračovala, ale Noah naprosto nechápal, co tím myslí. "Měl bys ale vědět, že ten tvůj kamarádíček měl pravdu. Měl by ses ode mě držet dál. Jsem mnohem nebezpečnější než si on myslí," dodala ještě.

Noah byl v rozpacích. Na jednu stranu ho Selena velmi přitahovala a na stranu druhou ho svým zvláštním chováním dost děsila. Než se jí stihl zeptat, o čem to vlastně mluví, ukázala mu to v plné kráse. Barva jejich očí se změnila. Z šedé se stala zlatavá barva, protkaná černými žilkami, která nezaplňovala jen duhovky, ale i celé bělmo. Její prsty prostrčené mřížkami zčernaly, až byly černější než noc a nehty na jejich konci se proměnili v ostré a nebezpečné pařáty. Noah tu proměnu sledoval s vytřeštěnýma očima.

Když se z toho pohledu konečně vzpamatoval, vyskočil ze svého místa, klopýtl a s řevem se zřítil k zemi. Během sekundy byl u něj otec Johnson, který odhrnul závěs na jeho straně a našel Noaha sedět vyděšeného na zemi. Nechápavě na něj zíral a čekal, až mu Noah vysvětlí, co se stalo. Ten se znovu zadíval na mřížku oddělující části zpovědnice, aby zjistil, že Selena už tam není. Žeby se mu to jen zdálo? Má snad halucinace? Možná prostě jenom při čekání na otce ve zpovědnici usl a tohle byl jen hodně špatný a zlý sen. Nedokázal si to vysvětlit a ještě horší by bylo to vysvětlovat otci Johnsonovi. Proto se jen vymluvil na to, že se jen lekl velkého pavouka, kterého zahlédl. Byla to velmi slabá výmluva a dělala z něj doslova padavku, ale nic lepšího se mu nepodařilo tak rychle vymyslet.