Selena - šeptající stín [ONC2024]

Část jedenáctá

Ještě nějakou chvíli stála Selena na stejném místě, pořád lehce zmatená. Během další chvíle už se ale Noah vrátil zpět a v ruce nesl svazek rudých růží. Celý zadýchaný jí kytici podával a Selena na něj jen nechápavě zírala.

"Krásná kytka pro krásnou ženu," pronesl Noah, když před ní stál s napřaženou rukou. Byl to ten nejlepší kompliment, který v tu chvíli dokázal vymyslet.

Doteď dívkám komplimenty neskládal. Navíc se mu pořád moc nelíbilo, že zrovna téhle ženě kupoval tak drahou kytici. Věděl by o spoustě jiných věcí, za které by ty peníze dokázal utratit líp. Jenže situace si to žádala. Seleninu reakci ovšem vůbec neočekával. Místo výrazu vděku jej propalovala přísným a zlostným pohledem. Jakoby udělal něco nepatřičného. Noah to nechápal. Myslel, že ženy mají květiny rády. Ostatně i Lukas mu tohle gesto poradil a on měl s opačným pohlavím mnohem víc zkušeností, než Noah. Už chtěl napřaženou ruku s květy stáhnout zpět k tělu, když si od něj Selena kytici převzala. Napětí, které dosud pociťoval z něj lehce opadlo, bohužel však né na dlouho. Notnou chvíli růže zamračeně pozorovala, až nakonec prstem pravé ruky přejela přes trny na jejich stoncích tak, že se ji zabodávali do ukazováčku a vytvořily jí na něm několik malých kapek krve. Hned nato si bez poděkování nebo alespoň úsměvu, Selena přitáhla kytici k obličeji, jakoby si k ní chtěla přivonět. Místo toho však zuby ukousla jeden květ růže a následně jej "vyplivla" přímo na Noaha. Než se zmatený Noah stačil vzpamatovat, kytku ve své ruce nechala shořet na popel. Noah na ní zůstal zírat, jako na přelud. Měli štěstí, že se zrovna nacházeli v odlehlé části parku a kolem nebylo ani živáčka. Netušil totiž, jak by tohle vysvětlil. Selena byla šílená, tím si byl Noah v tu chvíli téměř jistý. Byla prohnilá skrz na skrz. Už jen čekal, kdy jako správný padouch ukradne bezbrannému dítěti lízátko nebo propíchne balónek. Ani jedno z toho by jej už nepřekvapilo.

"Tenhle kýč sis mohl odpustit," pokrčila rameny a pokračovala dál v procházce.

"Myslel jsem, že ti udělají radost," vykoktal ze sebe Noah po notné chvíli.

"Tak to jsi myslel špatně," zpražila ho zlým pohledem.

Noah byl z celé té situace zmatený. Očekával úplně jinou reakci. Neudělal přece nic špatného, tak proč si tak v tu chvíli připadal? Proč tak s ním jednala ona? Selena se mezitím utápěla ve vlastních myšlenkách. Uvnitř zuřila. Co si o sobě ten kluk myslí? Jak se vůbec opovažuje? Nechápala proč něco takového udělal. Co od toho vůbec očekával?

"Můžu mít další otázku?" přerušil nakonec Noah ticho, které mezi nimi panovalo.

"Když to musí být," pokrčila Selena neurčitě rameny. Začínala své nabídky litovat.

"Rád bych se o tobě dozvěděl víc," pronesl tedy.

"To není otázka," zamračila se na něj znovu. Už jí pomalu začínal lézt na nervy.

"Dobře, tak jinak. Co máš ráda?" zkusil to Noah znovu ve snaze ještě zachránit, co se dá.

"Miluju utrpení a bolest. Jsem taky dost zlomyslná, takže mám ráda cizí neštěstí," zasmála se.

"No... tohle jsem zrovna nemyslel," poškrábal se Noah nervózně na zátylku. Tohle pro něj bude těžké. Hodně těžké. Selena je tvrdý oříšek a rozhodně není, jako ostatní dívky. Je jiná, ať už svým původem, tak i svou osobností.

"Ptáš se jestli mám ráda květiny nebo západy slunce?" pronesla sarkasticky a pozvedla jedno obočí.

"Třeba," přikývl souhlasně.

"Obojí nesnáším," odpověděla místo toho a Noah si jen poraženecky povzdechl. "Ale mám ráda upřímnost," dodala ještě. To Noahovi k ničemu nebylo, jelikož bylo jeho cílem ji obalamutit. Alespoň věděl, že si musí dávat velký pozor na to, aby Selena na jeho lži a léčku nepřišla.

Společně došli až k malému altánku. Selena se opřela o zábradlí a zírala na kolemjdoucí, kteří se rozhodli využít hezkého počasí a jít se projít. Noah si ji při tom z povzdálí prohlížel. Celý její postoj i výraz ve tváři. Působila děsivě. Cizinci, který by si jí v tu chvíli povšiml, by svým přísným a upřeným pohledem, naháněla hrůzu. Její oči byly ďábelské, ale když se do její tváře opřely sluneční paprsky, byly v jejich světle vlastně docela hezké. Ještě víc se mu ale líbily v měsíčním světle, tehdy na plese. Tak jasné, jako by v nich tančily jiskřičky. Jako město plné světel. Ne! Takhle o ní přece nesmí přemýšlet! Jenže přesto nedokázal zastavit svůj pohled putující po jejím těle. Dokonalé křivky, které každý její outfit ještě víc zvýrazňoval. Tetování na zádech, které jí dělalo ještě víc atraktivní. 

Noah se zhrozil nad tím, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky. Tohle přece nejde. Je jedno, jak moc je hezká nebo jak moc ho přitahuje. Je ztělesněním čirého zla a taky ohromně nebezpečná. Je jako bouře, když udeří blesk a zapálí oheň. Jen si s ostatními pohrává, protože jí to připadá zábavné. Mohla by mu klidně ukrást duši, bez mrknutí oka. O to nebezpečnější se pro něj stala. Nejen tím, kým je, ale i tím, jak na něj působí, aniž by se vůbec o něco snažila. Noah si přiznal, že se před ní bude muset mít extrémně na pozoru. Nemůže si dovolit selhat. Dal Redovi i ostatním své slovo, že to zvládne. Dal slib sám sobě i své mámě. Nemohl je všechny zklamat jen kvůli toho, že je Selena krom nepřítele i první žena, která ho opravdu zaujala. Nemohl zklamat sám sebe.

Selena, ačkoliv vypadala, jakoby spřádala nějaký další ďábelský plán, ve skutečnosti přemýšlela nad něčím úplně jiným. Ptala se sama sebe z jakého důvodu vlastně trpí toho otravného smrtelníka po svém boku. Proč s ním ztrácí čas? Z počátku šlo čistě jen o provokaci lovců a ano, stále ji bavilo je provokovat a popichovat. Ten kluk se k tomu zdál, jako perfektní nástroj. Mohl by jí posloužit k manipulaci nebo při vyjednávání. Alespoň tak to zpočátku zamýšlela. Zdál se jí totiž, jako snadný cíl. Nevinný, tichý, připomínal ji zmateného, malého srnce, zahnaného do koutu. Jeden by jej i politoval. To ale nebyl její případ. Nesnášela slabochy. Slabost znamenala v jejím světě smrt. Jenže pak tady byl ten jeho pohled. V jeho očích se odráželo něco, co ani zdaleka nepřipomínalo nic z toho, jak jej původně viděla. Bude si na něj muset dávat pozor. Už se nikdy nesmí nechat tak rozhodit, jako s tou kyticí růží. Selena se nad tou vzpomínkou ušklíbla. Prý jí chtěl udělat radost. Pche. Proč? Proč by u všech zatracených něco takového dělal? Jak ho to vůbec napadlo? Smrtelníci jsou tak divní. To má zato, že s jedním z nich tráví tolik času. Měla ho raději jen z povzdálí pozorovat. Občas ho možná trochu vyděsit, aby se měl chlapec neustále na pozoru. Ona se místo toho rozhodla ho navštívit a hele jak to dopadlo. Nejdřív pozvání na rande a pak květiny. Co přijde dál? Romantická večeře? Už jen při pomyšlení na něco takového se Selena znechuceně otřásla. Raději by se samovznítila, než poslouchat přeslazené řečičky a dostávat roztomilé dárky. Co když bude trvat na dalších schůzkách? Rozhodla se, že tomu musí udělat přítrž, než se to zvrtne v něco mnohem horšího.

Selena se otočila na Noaha, který ji stále tiše pozoroval. Zamračeně si jej změřila pohledem a zavrtěla hlavou. Utvrdila se, že s tímhle smrtelníkem rozhodně nehodlá trávit svůj drahocenný čas. Vždyť, co by jí tak mohl nabídnout? Tedy krom své duše. Noah podvědomě tušil k čemu se schyluje. Tahle schůzka nedopadla zrovna podle jeho představ a dle Selenina výrazu se nejspíš k další ani nedostanou. To ale nemohl dopustit. Závisel na tom celý jejich plán. Musel proto rychle vymyslet něco, čím by celou situaci alespoň trochu zachránil.