Selena - šeptající stín [ONC2024]

Prolog

Malý, pětiletý Noah, postával schovaný ve stínech. Ten křik, který slyšel, nesnášel. Máma a táta se zase hádali. Tedy spíše táta řval na mámu a ta se snažila ho uklidnit. Noah by měl být ve svém pokoji. Máma ho o to přece požádala. Jenže tam nedokázal jen tak sedět, hrát si s autíčky a dělat, že nic z toho neslyší, že se nic neděje. Chtělo se mu plakat. Potřeboval obejmout, ale kdyby jim vstoupil do hádky a dožadoval se máminy pozornosti, schytal by to od otce. Ten tak shovívavý nebyl. Kdykoliv k tomu měl příležitost, tak Noahovi "dal, co proto".

"Jasně jsem ti řekl, že máš s těma hovadinama skončit," nesl se otcův křik přes celý dům.

"Nejsou to hlouposti, jak si ty myslíš. Všechno, co dělám je důležité. Dělám to pro nás... pro Noaha," máma už mluvila o poznání tišeji. Taky na rozdíl od Noahova otce, mnohem míň klela.

"Kecy!" Zakřičel otec, tak mohutně, až se Noah ve svém úkrytu roztřásl.

Neměl nejmenší tušení o čem se jeho rodiče hádají. Nerozuměl tomu. Jediné, co věděl, bylo to, že jeho máma dělá občas podivné věci a otec to nesnáší. Proto se taky, tak často hádali. Noah nedokázal popsat, co to jeho máma provozovala za podivnosti. Věděl jen, že u toho byla vždy soustředěná a zamračená. Taky hodně často odcházela někam pryč a vracela se pozdě v noci.

"Už toho mám dost Garrelle!" Zvýšila hlas už i Noahova matka.

"Jo tak ty toho máš dost," zasmál se Garrelle. "Tak podívej Violet, řeknu ti to naposledy po dobrým. Buď těch kravin konečně necháš a přestaneš se někde toulat po nocích nebo ti to vymlátím z tý tvý blonďatý hlavinky, aby ti to konečně došlo," zavrčel vztekle na svou ženu.

Noah se otřásl. Slzy už měl na krajíčku, ale snažil se být potichu, aby o něm rodiče nevěděli. Nechtěl aby táta jeho milovanou maminku zbil. Jeho rány bolí. Moc bolí a on nechtěl aby maminka trpěla, tak, jako vždycky on.

"Odcházím! Vezmu Noaha a odejdeme od tebe, protože já s tím přestat nemůžu a ty to nikdy nepochopíš!" Vmetla Violet ta slova, svému muži do tváře.

"Tak na to zapomeň holčičko! Jestli to tolik chceš, tak se klidně sbal a vypadni, ale ten malý spratek tady zůstane se mnou, o to už se postarám," vysmál se jí Garrelle.

"To nemůžeš!" Vrtěla hlavou Violet.

"Ale můžu. Myslíš, že nechají dítě u takového cvoka, jako ty? U někoho, kdo se každý večer plíží z domu ven a vrací se až pozdě v noci? To teda ani náhodou. Vyhrál bych a ty to moc dobře víš," trval si Garrelle na svém.

Následovalo dlouhé a tíživé ticho. Noah stál ve svém úkrytu a vyčkával. Nelíbilo se mu, co právě slyšel. V tu chvíli se ozvaly kroky, což donutilo Noaha k pohybu. Rychle běžel do svého pokoje, kde si zalezl do postele a schoval se pod peřinu. Nějakou chvíli se nic nedělo, až se nakonec po několika minutách dveře jeho pokoje otevřeli a někdo vstoupil dovnitř. Byla to jeho máma. Sedla si na okraj postele a sundala ze schovaného a vystrašeného Noaha, peřinu.

"Zlatíčko já,... budu teď muset na nějakou dobu pryč," začala Violet, ale nevěděla, jak dál. Jak má svému synovi vysvětlit, že od něj odchází.

"Vem mě sebou mami, prosím! Já budu moc hodný, slibuju. Nenechávej mě tady s ním," chrlil ze sebe jednu větu za druhou a přitom se zalykal slzami, které už mu tekly po tvářích, jako vodopády.

"Nemůžu broučku. Nejde to. Věř mi, že to dělám pro tebe, jen a jen pro tebe, aby jsi byl v bezpečí. Jakmile skončím, vrátím se pro tebe, to ti přísahám," snažila se Violet svého syna uklidnit, přestože jí to trhalo srdce na kusy. Nemohla ale odejít bez rozloučení.

"Slibuješ?" Dožadoval se potvrzení Noah.

"Ano," zašeptala mu jeho máma do vlasů. "Tady. Tohle si vezmi a schovej to tak, aby to otec nikdy nenašel. Je důležité, aby jsi to měl u sebe a aby to nikdo jiný nenašel," dala mu na klín menší dřevěnou a ručně zdobenou truhlu. Vypadala staře. Noah se ji pokusil otevřít, ale nepodařilo se mu to. Byla zamčená.

"Co tam je?" Zeptal se tedy své mámy zvědavě.

"To ti teď nemůžu říct. Až nastane ten správný čas, dostaneš k ní klíč, aby jsi ji mohl odemknout. Teď je ale důležité, aby byla ukrytá. Dokážeš to splnit?" Naléhala na něj Violet.

"Dokážu! Jsem už přece velký kluk," souhlasně kýval hlavou Noah a hrdě u toho vypnul svou malou, dětskou hruď. Violet se jeho projevu zasmála. Tohle byl její hoch. Tak statečný, přestože to sám o sobě ještě netušil.

"Výborně, tak ji pro mě pohlídej a ukryj, dokud se pro tebe nevrátím," věnovala mu poslední laskavý úsměv a polibek do vlasů, než se s ním naposledy rozloučila a odešla.

Violet, už se ale nikdy nevrátila a Noah... ten na onu záhadnou truhličku, na nějaký čas, úplně zapomněl.