Malý kousek noci

Disconnected

Kolik je slov?
Bezpočet. Bezpočet.
Miliardy a tisíce, miliony a desítky,
stovky, stovky,
stovky.

Masa znaků a tónů hlasu.

Psaná roztřesenou rukou do slzami promáčeného papíru.
Vyťukaná s bezútěšností deště a zobrazená pixely.
Vykřičená do oblohy.
Zpívaná v němém sále, za šumu rozechvělých strun.
Šeptané do ticha, do tmy, sdílené jen s polštářem a nočním stolkem.

A miliony dalších.

Takových, na která není třeba dechu, ale přece je řečník slyší.
Takových, která se nečtou na papíře, na obrazovce, nebo na oprýskaných zdech nádraží.
Takových, která ucho nezachytí ani v notě ani v akordu,
ani ve výkřiku, ani v šepotu, ani ve smíchu a pláči.

Slova, která se čtou v očích.

Kolik slov je denně zrozeno?
Kolik se jich nadechne, dotkne se oka, ucha, mysli a duše, a pak uhyne navždy?
Kolik je takových, co se zaryjí tak hluboko, že je nevyplaví ani slza, smích, nebo alkohol?

Řekni, kolik jich je?
Spočítáš je?

Nedělej to.

V temném pokoji,
osvětleném hvězdami v očích smrtelných hříšníků,
na stole,
kde hraje Satan karty s Dechem nad vodami,
stojí skleněná báň.

A v ní se sype písek z alabastru.
Šeptá tišeji, než svědomí,
tišeji, než pokušitel.

Zrníčko za zrníčkem,
vteřina za vteřinou.

Neztrácej čas marnostmi.
Nepočítej,

jen zvedni tvář.
Obnaž ji. Ať je ti vidět do očí.

Něco si přečtu, něco domyslím.
Něco steče do pavučinách Loutkářek.

A máš-li strach z bludu a omylu, ze slepoty, z pásky z hedvábných motýlích křídel,
otevři ústa a promluv.

Slova jsou nástroj, nevládnou nám.

Jsou nůž,
jímž můžeš nakrájet chleba a nakrmit hladové,
jímž můžeš přetnout tepnu a zabít.

Ale není třeba z nich mít strach,
Vzpomeň si na ten písek.

Otevři ústa a promluv.

Možná to zhoršíš, možná se nic nestane,
možná konečně najdeš chybějící řádek.

Zlepší, zhorší, nezmění...
Je v tom rozdíl?
Vzpomeň si na ten písek.

Přijmi hrdost, jež se dravě snaží dostat do tvých očí.
Nadechni se.

Řekni aspoň něco.