Malý kousek noci

♠

Malý kousek noci
stočil se do kuličky,
jako když umělec zmačká nepovedenou kresbu.

Malý kousek noci
skutálel se z oblohy
a roztříštil se o mou hlavu.

Co vidíš v mých očích, když do nich pohlédneš?
Pár hvězd, ztracených z oblohy.

Co v nich vidíš?
Dva krátery, černé díry.
Víš, co ukrývají?

Pootevři rty a zformuj své myšlenky.
Rozechvěj vzduch mezi námi svými slovy.
Pootevři rty, ať slyším tvou duši.

Ale co když..
Co když to nejde?
Myšlenky jsou moc plaché.

Jsou jako odlesky na dně řeky.
jsou jako sněhové vločky
klesající ze svého rodiště ve stratosféře.
Jsou jako slzy stékající po tváři.

Polapíš světlo?
Schováš vločku do dlaně?
Uchopíš do prstů slzu,

nebo steče mezi nimi
a rozplyne se v nicotě?

Slova jsou vrtkavá, příliš těžká.
Příliš hlučná a děsivá.

Myšlenka se zalekne a uteče,
jako laň na kraji pole,
když uděláš příliš troufalý krok.

Kde je bezpečno plachých zvířat?
Kde sklánějí svá víčka, kde jejich těla
líbají zem?
Najdeš to místo?

Ticho je lék.

Ticho umí být knihou i zrcadlem.
Mlhavá rouška, co přikryje naše duše.

Pod společnou přikrývkou
vnímej intenzivní dotyk.

To se setkaly naše oči.
To se čela našich duší o sebe opřela.

Co vidíš v mých očích?
Dokonalý svět bez propastí a hor?
Jezero, v němž tonou klíčící semena?
Daleký prostor, v němž se ztrácí dech?
modrou oblohu, stejně pomíjivou,
jako kresba prstem na hřbetě ruky?

Byly by oči krásné, kdybys je neviděl plakat?
Byl by ti hlas známý, kdybys ho neslyšel naříkat?
Bylo by srdce opravdu milující,
kdyby ho nůž zrady nerozerval,
jako básník své příliš odvážné řádky?

Darovat důvěru
je jako předat někomu létavici ze skla.

Hvězdu ztracenou z oblohy,
hvězdu spadlou z nebes,
jejíž stíny se odrážejí v mých očích, jako malý kousek noci.

Co v nich vidíš?