Malý kousek noci

Pohádka pro princeznu

Neboj se, říkali mi,
když jsem ještě nosila sukýnky a sandálky s beruškami.
Neboj se;
Sluníčko nad tvou hlavou,
tam zůstane navždy.
Bude ti svítit na hlavu, ozařovat tvou cestičku životem, zalévat tvou dětskou dušičku radostí.
Neboj se;
Sluníčko je pořád nad námi,
a když není,
vystřídá ho měsíček a hvězdy.
Jsou tam pořád, i když je nevidíš.
Jsou tam pro tebe.

Zraněná dušička zvedá oči k obloze.
Sandálky s beruškami jsou ušpiněné
blátem ze zahrady.
Sukýnka zmačkaná prstíky, které ovládl strach.
Dětské oči se zvedají k obloze,
pláčou.

Otevírají se drobná ústa,
zraněné děvčátko lapá po dechu.
Snaží se zaplašit slzy,
jež mu vehnali do očí ti, kteří ho měli chránit a milovat,
aby mu nekalily zrak.

A hledá.

Hledá na obloze slibované slunce.
Jenže ono je pryč.

Hledá slibovaný měsíc.
Ale ten je, zahanben, schovaný za rouškou stínu.

Hledá hvězdy.
Ach, hvězdy, jsou tam.
Jenže chladné.

Chladné a daleko, tak daleko, že na ně dětské ruce nedosáhnou.

Odvracejí své třpytivé oči,
od třpytivých dětských slz.