Malý kousek noci

Něco o létání

Sama jsem si svázala křídla.
Já sama.
Omotala jsem je lankem, zavázala uzel.

Při letu hrozí pád.

Strach ovládl moje ruce, donutil je
vzít do ruky nůžky.

Slzy stékají dolů po tvářích zardělých křivdou,
čepele řežou,
odletují bílé letky a kapičky krve.

Mysl se snaží svést vinu na jiné.
Na ty, co mě srazili z oblohy a zlomili mi kosti.
Snaží se svést vinu na ty, co mi rvali peří.

Ale to nejsou oni.
Vždyť nůžky držím já.
To já utahuji uzel.
To jsou mé ruce,
mé slzy.

Toužím po letu v mracích, zatímco si osekávám letky.

Je to začarovaný kruh, jež nedokážu rozbít.
Potřebuji pomoc,
potřebuji léčitele.

Musím se nadechnout, začít se bít.
Přeřezat to lanko.

Jenže potřebuji jistotu, že až kov protne režná vlákna,
bude tu dlaň.

Dlaň, která ovine má křídla čistou látkou,
která mě vezme do náruče, až budu plakat.
Až budou znovuotevřené rány
znovu krvácet.