Kousnutá Alfou 2

3. Kapitola Klíče

Dlouho jsem přemýšlela, jak to udělám. Ruku mám zdravou jen jednu a celý levý bok sedřený. Nakonec jsem se zapřela zdravou rukou o postel a dost nešikovně se přehoupla na postel. Položila jsem se na záda, nahmatala jsem deku a zachumlala se do peřin, které konečně nebyli cítit nemocniční dezinfekcí. Jen mě štve, že jsem si nemohla dát sprchu a vzít si čisté oblečení. Musím páchnou na sto honů. Ale možná bych tím jen rány zhoršila.

To je stejně jedno. Teď je hlavní, abych se v klidu a dlouze vyspala a uzdravila.

★

★★★★

Anastasie spí a nemá nejmenší tušení, kdo do domu smečky přijíždí.
Auto zabrzdí, štěrk od kol odlétá. Ze dveří pak vystoupí několik tmavých postav.
Dveře od domu se otevírají, Alfa s nadšením vítá váženého hosta. Beta smečky bere klíče a stoupá s hostem do pokoje.
Všichni unavení, je třetí hodina ráno, otevírají dveře pokoje pro váženého hosta. Host vejde do pokoje, Beta za ním zavře a zamkne.
Beta s přesvědčením, že klíče leží na stolku u dveří, odchází do pokoje a usíná.

Vážený host si jen odloží tašky a padne na postel, ale...

Anastasie:

Něco hodně, hodně těžkého na mě spadne a já se jen trhaně hnula, zvednout jsem se totiž nemohla. Způsobilo mi to nemalou bolest, až jsem za skuhrala bolestí.

,,Sakra!" Ozval se nade mnou mužský hlas. Hned na to tíha z mého těla opadla, ale bolest stále nepolevovala, ba přímo naopak.
,,Jste v pořádku?" Ptal se starostlivý hlas podlitý únavou a překvapením. Lehce mě vzal za ramena a pomalu mě otočil, tak abychom si mohli pohlédnout do očí.

Oči, které jsem spatřila, byly medově zlatavé. Byly velmi zvláštní a krásné, ale také unavené a všude okolo zorniček byly popraskané žilky.

Oči, které jsem spatřil, byly hnědo zelené. Byly tak okouzlující a kouzelné, ale také plné smutku a bolesti.

Nechápavě jsme na sebe hleděli. Kdo to vyslovil, kdo to řekl? A nebo možná, řekl to vůbec někdo? Nebo to snad byly ty medové oči, co na mě tak upřeně hledí?

Ani jeden z nás se neměl ke slovu. Jen jsme se jeden druhému koukali do očí a topili se v té směsi barev.

První se vzpamatoval on.
,,Slečno, smím se zeptat, co zde děláte?" Zeptal se stále zaskočen z mé přítomnosti.
Já chvíli ještě jen nechápavě hleděla na muže přede mnou, než jsem konečně promluvila.
,,Spím." Řekla jsem jen a to ho rozesmálo. Měl krásný smích, stejně medoví jako jeho oči.
Opět se na mě podíval a znovu promluvil.
,,Čekáte na mě?" Zeptal se, jako by snad věděl, že odpověď bude stejná jako vždy. Lehce znuděný a zklamaný výraz. Stává se mu tohle často?
,,Ne, ani Vás neznám." Trochu se oklepu a už sebejistě-ji prohlásím.
,,Vy nevíte kdo jsem?" Zeptal se nevěřícně.
Jen jsem zakroutila hlavou, že vážně nevím.
Muž chvíli zamyšleně hleděl do mých očí a pak se usmál a spustil.
,,Mé jméno je Bedřich, slečno. Smím vědět Vaše ctěné jméno?" Zeptal se galantně a s lehkou poklonou mi nabídnul ruku.
Pousmála a vložila jsem svou, skoro zdravou ruku do té jeho.
,,Anastasie." Řekla jsem jen a pousmála se.
Úsměv mi oplatil a ruku lehce políbil. Bylo vidět, že ruka byla před nějakým časem, před pár dny, zlomená a tak byl opatrný.
Jeho jemné rty se dotkly mé ruky. Příjemně v ní zašimralo.
,,Řekli mi, že tohle má být můj pokoj" Řekla jsem s milým úsměvem.
,,Vidíte, mě řekli to samé." Jen jsme se oba pousmáli a hleděli si do očí.
,,Nuže, pojďme tedy za Alfou, aby jednomu z nás přidělil jiný pokoj. Co Vy na to?"
Mluvil tak zvláštně, choval se tak slušně a vznešeně. Jako by nepatřil do tohoto světa vlkodlaků.
,,Jistě." Řekla jsem jen. Bedřich už stál u dveří, zatímco já se sotva posadila.
,,Ublížil jsem Vám?" Zděsil se Bedřich.
,,Ne, ne, ne, to není od Vás. Já už tahle zranění mám dlouho." Snažila jsem se to za mluvit.
,,Ukažte." Řekl jen a přiblížil se ke mně.

Pohledem naznačil, jestli si může posadit, jen jsem přikývla a on tak učinil.
Natáhl se k mé zraněné ruce a těsně před dotykem se na mě podíval tázavým pohledem. Opět jsem přikývla na souhlas.
Opatrně vzal mou ruku do těch svých. Měl mnohem větší ruce než já, snadno by obě mé ruce sevřel v jedné své.
Prohlížel si mé nepěkné zranění a já spolu s ním. Překvapilo mě, že se ruka začala po několika týdnech hojit. Pomalu, ale ano.

,,Jak staré je to zranění?" Ptal se Bedřich.
,,Nevím, jak dlouho tu jsem. Ale pár týdnů určitě." Řekla jsem upřímně a přemýšlela u toho o čase.
,,To byste, ale měla být už dávno zdravá." Konstatoval Bedřich.
,,To ano, ale osud tomu nepřeje." Řekla jsem jen a bolest mě opět začala sžírat.

Bedřich naštěstí pochopil, že to je až moc bolestivé téma a tak se nevyptával.
,,Vaše ruka ovšem není jediné zranění, že?" Poukázal na můj bok schovaný pod peřinou. Ano, bolelo to a tak jsem seděla dost zkrouceně.

,,Možná bych Vám mohl pomoci. Jen mi to musíte ukázat." Z jeho hlasu jsem poznala, že mě do ničeho netlačí, jen by mi rád pomohl.
,,Dlouho jsem studoval u nejlepších vlčích lékařů a šamanů. Viděl jsem toho hodně a sned bych i Vám mohl pomoci od bolesti, po té co jsem Vás doslova zalehl." Nad posledními slovy jsem se trochu zasmála. Ano, bolelo to jako čert, ale trochu směšné to bylo stále.

Lehla jsem si na zdravý bok, tedy zády k Bedřichovi a vyhrnula si na poškozeném místě tričko. Peřina mi zakrývala celé nohy a i část zranění. Teď dost lituju toho, že jsem si sundala kalhoty.

Cítila jsem jeho pohled na sobě. Prohlížel si mé zranění a nakonec prohlásil: ,,Mám takovou mast. Mohla by silně pomoci Vašemu tělu při uzdravení."
,,Můžeme to zkusit." Řekla jsem jen a čekala s čím přijde. Doktor už zkusil skoro vše a nic nepomohlo. Ale třeba mě překvapí.

S něčím šustil v batohu a nakonec přistoupil zpátky k posteli.
,,Možná to ze začátku trochu zastudí a trochu zaštípe, ale pak by Vám to mělo pomoct. Mohu?" Jen jsem opět přikývla.

Opravdu opatrně mi začal zranění mazat mastí. I přes to, jak byl něžný jsem občas sykla bolestí.
Chtěl mastí potřít celé zranění a tak trochu odhrnul deku, ale opravdu jen tak, aby viděl zranění. Že by snad tušil, že nemám kalhoty? To je fakt divný.

,,Hotovo." Řekl jen a stoupl si vedle postele.
,,Chtěli by to nějaký obvaz, aby se ráda začala stahovat. Ten ale nemám. Zkusím někoho najít v domě." Rezešel se ke dveřím a vzal za ně. Dveře byly zamknuté přesně jak řekla Laura.
,,Klíč by měl být na skříňce u dveří. Řekla jsem, co mi bylo sděleno.

Bedřich klíč hledal, ale nenašel.
,,Mě řekli to samé, ale klíč tu není." Nechápavě se díval pod skříňku, do šuplíků, ale nikde nic.

A proč?

První klíč Laura od pokojské dostala, aby Anastasii do pokoje dovedla. Když pokoj odemkla strčila hned klíč do kapsy a ze skříňky vzala klíč pro hosty, aby měla jistotu, že kvůli Anastasii nedostane další výprask.
Jeden klíč má v kapse, ten druhý drží v ruce, zamyká dveře. Přichází do místnosti, kde jsou všechny klíče v bedýnce uložené. Klíč vrací přesně na místo, aby se nikdo nedozvěděl o tom, že vzala první klíč, který do ruky vzala.

Pokojská do místnosti přichází z bedýnky bere stejný klíč jako vzala Laura a chystá se tentýž klíč, i když nevědomky, předat vzácnému hostu.

Laura, která na klíč v kapse zapomněla, dává kalhoty do prádelny spolu s klíčkem v kapse.

Klíč od pokoje pokojská předává Betovi a ten vede vzácného hosta do pokoje. Přesně ví, který pokoj byl připraven pro hosta a také věděl, že je stoprocentně v pokoji klíč, jen pro hosta.
Hosta v pokoji zamkne nevědomky spolu s Anastasií. Klíček od pokoje hodí mezi ostatní klíče, aniž by se přesvědčil, že ho dává na správné místo. Únava ho donutila hned si lehnout.

★★★★★

Ahoj

Kvůli práci, trochu nestíhám, tak kapitolu vydáván, až teď v noci. Doufám, že se kapitola líbila a budu strašně moc ráda za zpětnou vazbu. Baví vás tento styl?
Budu strašně moc ráda za hlasy, komentáře a opravu chyb. Dnes jich tam bude asi hodně, zítra to budu ještě opravovat.

Krásnou dobrou noc.
AmynkaM