Kousnutá Alfou 2

6. Kapitola Větrník a horká čokoláda

,,Anastasie, nepotřebuješ pomoct s... ou pardón"

Otec

★☆★☆★☆

Výborný obraz. Já zavřená o ruce Bedřicha, které mě podpírají. Díváme se sobě navzájem z očí do očí a obličejem jsme až přespříliš blízko.

,,Zrovna vyrážíme na snídani." Prolomil ticho Bedřich. Já jen trochu zaraženě kývala hlavou v němí souhlas.
,,Jistě, jen jsem se chtěl ujistit, že to Anastasie zvládne. No myslím, že..."
,,Nebojte, pokud slečna Anastasie bude chtít, rád jí pomohu."
,,Jistě, budu ráda." Vzápětí jsem odpověděla. 

★★★★★

Po této trapné situaci mi oba dva pomohli i s vozíkem dolů.
Když mě otec dovezl do kuchyně byla jsem umístěna na místo vedle Nory.

,,Dobré ráno, Anastasie. Co se ti dneska zdálo?" Ptala se vesele Nory. Je vážně roztomilá.
,,Zdálo se mi o zpívající louce." Odpověděla jsem hraným šeptem k ní.
,,Páni. To jakože ta louka zpívala? A měla pusu?" Koukala vykuleně a já se jen pousmála.
,,Kdepak. Neměla pusu. Ale všechny zvířátka na louce zpívala." Odpověděla jsem.
,,Ale tys říkala, že louka zpívala, takž..."
,,Eleanoro už nech Anastasii být a začni normálně jíst." Zarazila Nory její matka.
Nory se uraženě otočila k misce plné müstli. Vzala lžičku a začala se v jídle nimrat. To už mou pozornost ovšem upoutal Bedřich.

,,Co si dáte, Anastasie?" Zeptal se a pozoroval situaci, odehrávající se s malou Nory.
,,Já ani moc hlad nemám, ale d..."
,,Ale něco si dát musíte. Alespoň jablko?" Ptal se dál Bedřich a natahoval ke mně ruku s jablkem.
Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem se slovem "děkuju" jablko přijala.
Bylo zelené a trochu nakyslé, ale co už.

Postupně se všichni přísedící zvedali a odcházeli.
Všichni měli někam namířeno, jen já neměla, co dělat, za kým jít.

,,Stázko, jak se cítíš?" Vyrušil mě z vlastního utápění se v depresi otec.
,,Je mi líp." Odpověděla jsem jen, aniž bych se na něj podívala.
,,To je dobře." Povzdechl si. Jeho židle zavrzala při tom, jak rychle vstal. Tak tohle znám, něco ho napadlo. Vždy když dostal nápad a seděl přitom, židle se div nepřevrátila.
,,Mám nápad." Prohlásil nadšeně, aniž by si uvědomil, že v místnosti není sám.
,,Pojedeme na větrník." Řekl vítězoslavně a já se začala smát. Na větrník mě brával vždy, když jsem byla po nemoci. Takže ano, snažila jsem se být furt nemocná.
,,Vrátíme se na oběd." Prohlásil otec a už mě vezl ven z domu. Ani já ani nikdo jiný nestihl nějak zareagovat. Otec se prostě rozhodl a jelo se.

★★★★★

Cesta autem proběhla v klidu za doprovodu otcova zpívání s rádiem. Občas jsem se taky k pobrukování přidala.
Cesta trvala dobrý dvě hodiny, než jsme zastavili před malou zapadlou cukrárnou, do které mě otec bral už jako malou.
Malá růžová budova s nápisem cukrárna a matným sklem výlohy mi otevírala vzpomínky, o kterých jsem neměla už ani potucha.

Vozík otec nechal u smečkového domu a tak mě vzal a jako nevěstu mě přenesl přes práh cukrárny.
Vůbec se to tu nezměnilo.
Světle růžově vymalované stěny, čtyři malé stolečky s třemi židlemi u sebe, a malá pohovka vzadu místnosti.
Při vstupu, hned po pravé ruce byl pult a za ním starší paní usmívající se na nás.
,,Dobrý den, Miládko." Pozdravili jsme s otcem sborově.
,,Děti moje, vás už jsem tak dlouho neviděla. Teda Stázinko, tys mám ale vyrostla. Ale od táty se necháváš nosit furt." Měla trochu nakřáplý, ale neuvěřitelně milí hlas. Nad jejími slovy jsme se všichni zasmáli.

,,Tak co, větrníky, jako vždy?" Ptala se Miládka. Jen jsem horlivě přikyvovala, jako malá holka.
Otec došel k našemu místu. K té sedačce úplně vzadu místnosti. Miládka nám hned přinesla větrníky a vodu s citrónem k tomu.
,,A nechcete ještě čas, kávu nebo... horkou čokoládu?" Při posledních slovech se mi rozzářily oči. Horká čokoláda a větrník. To jsem neměla roky. Od doby, co otec odešel.

,,Pro mě zelený čas a pro Stázku čokoládu se šlehačkou a mandlemi. Vždyť víš..." Zasmál se otec a Miládka s ním.
,,Jistě, jistě, hned to bude." Volala z malé kuchyňky za posuvnými dveřmi.
Miládka během chvíle vše přinesla a já se do toho hned pustila.

Z ládování větrníkem mě vytrhl až povzdech mého otce.
Otočila jsem se na něj s nechápavým výrazem, který jasně říkal "Co je, jím!"
,,Chtěl bys si promluvit." Řekl s vážnou tváří. Podívala jsem se po místnosti a zjistila, že Miládka je kdesi v kuchyni. Otočila jsem se tedy zpět k otci.
,,O čem?" I když to byla trochu zbytečná otázka, položila jsem jí. Chtěla jsem to, co nejvíc oddálit. Nechci se bavit o tom, co a kdo mi to udělal. Otci jsem řekla jen "druh", ale nic víc.
,,Chci ti říct, proč jsem tenkrát odešel." Řekl náhle a tím zaujal mou pozornost. Pochopil, že ho poslouchám a tak pokračoval.

,,S tvojí matkou jsme neměli idylické manželství, ale to nic nemění na tom, že jsme tě oba milovali. Problém byl v tom, že každý po svém.
Tvá matka chtěla, abys studovala a byla zabezpečená. Měla spořádaný život a našla si pohádkového prince.
Já chtěl, aby sis uměla užít života a žila. Ano, záleželo mi na tom, abys měla vzdělání, ale také volný čas sama pro sebe. Abys zjistila kdo jsi.
Jednou, bylo to pár dní po tvých čtvrtých narozeninách, jsme se ošklivě pohádali. Ten večer jsem nesnesl být vedle ní a rozhodl jsem se to vyběhat. V lese mě však napadl vlk, lépe řečeno vlkodlak. Byl to tehdejší Beta této smečky. Chudák bláznil, protože mu zemřela družka. Nezvládl to.
Ještě tu noc jsem se proměnil. Upřímně si z toho moc nepamatuju, jen vím, že mě někdo ze smečky našel a pomohl mi s přeměnou.
Hned ráno, když jsem se probral, mi vše vysvětlili. Byl jsem v šoku a ničemu jsem nerozuměl. Připadal jsem si ztracený. Chtěli, abych neodcházel ze sídla smečky, ale já chtěl za tebou.
Vrátil jsem se, ale mé ovládání bylo na nic. Potřeboval jsem se učit, jak vlka zvládnout. V práci jsem dal výpověď a přijal jsem nabídku této smečky. Slíbili, že mi pomohou v ovládání se, když já jim budu vařit a tak..." Začala jsem se strašně moc smát.

,,Ale ty uvaříš sotva čaj." Smála jsem se dál a otec se na mě jen uraženě díval.
,,Vajíčka taky." Bránil se.
,,No jo, ale jen ty natvrdo." Dodala jsem. Na to už se otec taky zasmál a pokračoval v příběhu.

,,...Brzy pochopili, že vaření není má silná stránka, ale čísla mi šla. A tam mě nechali dělat zástupce Betu v administrativní práci.
Doma jsem byl čím dál tím míň. Bál jsem se, že bych ti mohl ublížit a tak, když začala válka se samotáři, jsem se svými bývalými spolupracovníky na fingoval svou smrt.
Ano, bylo to krajní řešení a lámalo mi srdce, že už tě možná nikdy neuvidím, ale..." Povzdechl si.
,,...Já v jedné vlčici našel svou družku, svou spřízněnou duši a hned jsem se do ní zamiloval. Jediné co mě drželo v lidském světě jsi byla ty. Moje malá čtyřletá holčička. V tom vlkodlačím to byla má družka a čerstvě narozený syn.
Pochop mě, prosím. Nikdy jsem tě nechtěl opustit, ale neměl jsem na vybranou. Stal jsem se něčím jiným a začal jsem žít jiný život. Ale nikdy, nikdy jsem na tebe nezapomněl. To přísahám." Všimla jsem si slzy v otcově oku. Mně už tekly slzy proudem.

Natáhla jsem před sebe ruce v jasné gestu, že chci obejmout. Otec mě sevřel ve své náruči a já se cítila v bezpečí. Doma. Konečně jsem byla opět doma.

Ano, už jsem vážně doma. Snad...?

Ahoj

Co říkáte na novou kapitolu?
Máte rádi větrník a horkou čokoládu?
Budu strašně moc ráda za komentáře, hlasy a opravu bych.

AmynkaM