Kousnutá Alfou 2

7. Kapitola Chladná řeka

Natáhla jsem před sebe ruce v jasné gestu, že chci obejmout. Otec mě sevřel ve své náruči a já se cítila v bezpečí. Doma. Konečně jsem byla opět doma.

Ano, už jsem vážně doma. Snad...?

☆★☆★☆★

Budu strašně moc ráda za veškerou podporu v podobě hlasu, komentáře či opravy bych. Moc to pro mě znamená.

Děkuji vám
Přeji příjemné čte

Po rozloučení s Miládkou jsme se vydali domů. V autě bylo celou cestu ticho. Já i otec jsme byli zabraní ve svých myšlenkách.

Dorazili jsme k domu smečky a otec mi pomohl do domu. Byla jsem položena na gauč a tam jsem i zůstala. Přemýšlela jsem. A v zamyšlení jsem si ani nevšimla, že v místnosti nejsem sama.

,,Copak, tady děláš?" Ozval se z ničeho nic dětský hlásek kdesi za mnou.
,,Přemýšlím." Odpověděla jsem popravdě rozesmátá Nory.
,,A o čem?" Ptala se a stoupla si přede mě.
,,Ale... o všem." Zavřela jsem oči a doufala jsem, že sama odejde. Ne, že bych jí neměla ráda. I za tu kratinkou chvíli, co se známe mi přirostla k srdce, ale teď chci být sama. Neměla jsem po rozhovoru s otcem na nikoho náladu.
,,Aha." Odpověděla a já si myslela, že odejde, ale Nory pokračovala.
,,Takže... přemýšlíš o Bedřichovi." Prohlásila vesele.
,,Cože!" Vyhekla jsem zaskočeně.

Nory se jen smála a začala povídat.
,,Bedřich je přece ten, který ti opět probudí srdce a budete se milovat, do konce života. Bude to tvůj druh." Začala nadšeně.
,,Nory přestaň plácat nesmysly, pře..."
Nenechala mě domluvit.
,,Je to tak. On tě miluje. A ty jeho taky. Vaše bolavá srdce se potkala a už nikdy se neodloučí." Sakra kde na tohle chodí.
,,Nory to je..." Zase mi někdo skočil do řeči. Tentokrát ale někdo, jehož hlas jsem neznala.

,,Eleanoro, pojď radši pryč. Půjdeme ven." Vedle Nory se objevila jí náramně podobná holčina. To musela být její sestra.
,,Ale Lenko, ona je smutná. Musíme jí rozveselit."
,,Nech toho Elo, jdeme pryč. Pojď, honem." Lena táhla malou Nory za sebou.
,,Neboj se Stázko, on se o tebe postará." Volala z dálky a já se jen pousmála. Je to malá brepta.

,,Tak copak bych pro Vás mohl udělat?" Leknutím jsem vyjekla. Netušila jsem, že je někdo za mnou. Gauč na kterým ležím, je přístupný ze všech stran, což není zrovna taktické.
,,Omlouvám se, nechtěl jsem Vás polekat." Zasmál se lehce Bedřich.
,,V pořádku." Pousmála jsem se a stále se oklepávala z mírného šoku.
,,Malá Eleanorka je opravdu roztomilá." Pověděl a přitom obešel gauč abych mu viděla do obličeje.
,,To je pravda. A taky je dost upovídaná."
,,Děti." Usmál se Bedřich a posadil se na zem vedle gauče.
,,Mám otázku." Řekla jsem rychle.
,,Povídejte." Usmál se na mě Bedřich a opřel se rukou o gauč vedle mé hlavy.
,,Proč mi zase vykáte? Já myslela, že už jsme si po tykali." Na mou otázku se začal smát. Jeho smích je nakažlivý.
,,Nejsem zvyklí někomu tykat. Vždy všem vykám. I rodičům jsem musel vykat, i své družce jsem vykal. Chtěla to tak." Pokrčil rameny, nálada v místnosti zhoustla. K tomuhle tématu jsem sklouznout nechtěla.

,,A jak jste si popovídali s otcem? Zmizeli jste na celé dopoledne." Odvedl hned rozhovor jiným směrem. Za což jsem byla ráda.
,,Do jedné cukrárny. Brával mě tam vždy, když jsem byla malá." Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou.

Najednou se Bedřich zvedl a nastavil ruce v gestu, abych se ho chytla. Trochu nedůvěřivě jsem mu ruce podala.
Pomalu mě začal zvedat, nejdřív mi pomohl se posadit a když jsem kývla, pomohl mi do stoje.
Aniž by mě jakkoliv upozornil vyhoupl si mě do náruče a rozešel se neznámo kam.
,,Bedřichu, co to děláš?" Začínala jsem trochu panikařit.
Otevřel vchodové dveře a šel, spolu se mnou, hluboko do zasněženého lesa.

To se snad úplně zbláznil, vždyť oba nastydneme. Po pár minutách chůze konečně promluvil.
,,Víš hodně jsem přemýšlel. Je mi jasné, proč se tvá zranění nehojí. Nemá to pro tebe smysl. Máš pocit, že celý tvůj život skončil spolu s NÍM."
Na slovo "ním" dal zvláštní důraz.
Ale ano, bohužel měl pravdu.

,,Je těžké najít smysl v čemkoliv i v tom, proč to tak moc bolí. Nechápu to. Vždyť mi tak moc ublížil, jak mě může bolet jeho ztráta a zároveň ho tak moc nenávidím?" Poprvé jsem to řekla nahlas.
Ano, nenávidím ho a stále mi chybí jeho blízkost. Proč?

,,Rozumím ti víc, než si myslíš. A proto ti chci pomoct. Přežila jsi několik prvních nejhorších dní po zavržení. Teď už stačí ti jen dát smysl žít." Říkal to jako by to bylo stejně snadné, jako zabít mouchu.

Měla jsem na sobě stejné oblečení jako rána, ale zima mi nebyla. Sukně pod kolena a tričko s krátkým rukávem. Všude kolem mě sníh.
Než jsem se nad tím, stačila víc zamyslet přerušil mě Bedřich.
,,Taky mě dost zaráží, jak málo toho o vlkodlacích víš. Podle vlkodlačích zákonů je povinen ti vysvětlit vše o vlkodlačích zákonech tvůj stvořitel, nebo Alfa tvé smečky. Tobě to nikdo neřekl...
A tak ti vzdělání, alespoň částečně doplním já." Usmál se, a já neměla tucha, co plánuje.
,,A co mě naučíš?" Ptala jsem se s náznakem strachu v hlase.
,,Vlkodlačí tělo dokáže udržet tělesnou teplotu i v chladnějším podnebí, čehož sis teď možná všimla." Začal.
,,To ano, ale to mi stačilo říct ne?" Doufala jsem, že už se vrátíme zpátky do domu.
,,Ale taky dokáže udržet tělesnou teplotu i v chladné vodě." Vytřeštila jsem oči, protože mi to celé došlo.

Okolo nás celou dobu teče řeka. A ano, než jsem stačila vykřiknout, byla jsem ve vodě.
Rychle jsem se vynořila a viděla jsem smějícího se Bedřicha, klečícího u břehu řeky.
Proud řeky byl naštěstí slabý a v některých částech i zamrzlý.

,,Přijde ti to vtipný?" Ptala jsem se naštvaně.
,,Ale no tak, já to nemyslel zle, alespoň víš co tvoje tělo všechno zvládne." Smál se dál, ale to neměl, mě totiž něco napadlo.
,,A víš co by mě ještě zajímalo?" Zeptala jsem se.
Bedřich se ke mně sklonil a chtěl něco říct. To jsem ho já, ale už stáhla do řeky za mnou.

Dlouho jsem se takhle nezasmála. Navzájem jsme se stahovali pod vodu a házeli po době kusy ledu. Kdybych byla člověk, nic takového bych asi nikdy nezažila, pomyslela jsem si.

,,Anastasie měli bychom jít. Za chvíli se setmí a ty už máš modré rty, už jsme tu vážně dlouho." Pousmál se a přitáhl mě k sobě blíž.
,,Mně zima není." Sice jsem lhala, ale nechtěla jsem o tuhle úžasnou chvíli přijít.
Na to se Bedřich usmál a pohladil mě po tváři.
,,Vím, že je. Půjdeme domů a dáme si nějaký teplý čaj." Dořekl a já posmutněla.
,,Anastasie..." Oslovil mě a já k němu vzhlédla.
,,Slibuju, že to není poslední chvíle. Ano?" Jeho slova mi vykouzlila úsměv na tváři. Přikývla jsem a nechala se vytáhnout z vody.

,,Zkusím kousek jít sama." Navrhla jsem.
,,A co to takhle nechat do tepla. Já vím, tobě zima "samozřejmě" není, ale mně už začíná být."
Zasmála jsem se a Bedřich mě vzal do náruče. Šli jsme, tedy Bedřich šel a já se nesla, asi deset minut.
Do domu jsme vešli celí promočení a zmrzlí. Všichni na nás koukali jako na blázny. Bedřich si jich ovšem nevšímal a šel kamsi do domu do prvního patra.
Mám pocit, že tenhle obří dům zná lépe než já.
A taky mám pocit, že jsem z té vody asi měla vylézt dřív.

Ahoj

Vím, že kapitoly by měly vycházet vždy v pondělí a středu, ale jestli sledujete instagram amynkam_knihy jistě víte, co se děje.

Budu strašně moc ráda za veškerou podporu v podobě hlasu, komentáře či opravy bych. Moc to pro mě znamená.

Děkuji vám
AmynkaM