Noční iluze /Roger Taylor, QUEEN fanfiction/

7.

♥ Mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * * *

Zůstala jsem tam sedět dobrou hodinu. Netopila jsem se ovšem v sebelítosti, kdepak. Prozkoumávala jsem Rogerovu knihovnu a rozplývala se nad svazky, jež mi padly do rukou. Shekespeare, Moliére, Hugo... Próza, poezie, dramata. Cítila jsem se jako v sedmém nebi.

Jakmile však odbila půlnoc, došlo mi, že schovávat se na párty přátel u knih je ta největší zbabělost, k jaké se člověk může snížit.

Hosté značně prořídli. Málokdo tancoval, většina párů prostě buď jen stála a lehounce vrávorala, nebo se někde v rohu, kryta stíny, zuřivě líbala. Objevilo se dokonce i pár osamělých jedinců. Ti však vypadali, že už prostředí okolo příliš nevnímají.

Odvážně jsem napřímila ramena, zhluboka se nadechla a vykročila na obhlídku. Kluky jsem nikde neviděla. Ani jednoho z nich. Začínalo ve mně hlodat podezření. Najednou jsem netušila, zda byl dobrý nápad vyplížit se z bezpečí Rogerovy pracovny a jít je hledat. Ovšem pravdou je, že jsem měla perfektní příležitost z domu odejít a strávit noc v klidu vlastního domáckého útočiště.

Ovšem... To bych se nesměla tolik bát Michaela... Nedokázala jsem se zbavit nepříjemné vzpomínky na jeho hrubý stisk. Na pocit, jenž mnou prostupoval, když mě násilím táhl z obýváku. Roger se tam vážně zjevil jako rytíř v lesklé zbroji. Srdce se mi tetelilo. Přestože nešlo o nic jiného než přátelskou výpomoc.

S tichými slůvky omluvy jsem se protáhla mezi rozesmátou čtveřicí mladých dívek s krátkými sukénkami a doklopýtala ke stolu s občerstvením. Možná mě vedla sama prozřetelnost, jelikož u něj seděl Rog.

Tedy... Seděl asi není to správné slovo. On na něm spíš ležel. Záda nahrbená, hlava opřená o složené paže. Jediné, co jsem na něm zřetelně rozeznávala, byla rozcuchaná blonďatá kštice. Tiše pochrupoval, došlo mi, že jej bezpochyby zmohl alkohol.

Co mě však skutečně překvapilo? Byl tam sám. Žádná štíhlá laňka po jeho boku. V dohledu netrpělivě nepřešlapovala žádná chtivá dívenka, co čekala jen na příležitost, aby se před ním mohla natřásat.

Věděla jsem, že ho tam nesmím nechat. No zároveň jsem si dokázala dobře spočítat, kolik jsou dvě a dvě. Sama jsem neměla žádnou šanci kamkoli jej přemístit.

Bezradně jsem se kolem sebe rozhlížela, honem uvažovala, jak si co nejlépe a co nejrychleji poradit, když se jako dar z nebes doslova odnikud vynořil Brian. Věnoval mi široký oslňující úsměv, poté mu však zrak padl na Rogera a radost vystřídalo rozladění.

„V poslední době to vážně přehání," vydechl a zkřížil paže na prsou. „Pořád nějaká párty! A když už si ji nezorganizuje sám a žádná se nekoná ani u Freda, vyrazí do nejzaplivanějšího pajzlu v Londýně. Snažili jsme se mu domluvit snad všichni, ale jako by nás neslyšel. Nechtěla bys to zkusit ty?"

Odtrhla jsem zrak od těžce odfukující světlovlasé hromady před sebou a vytřeštěně se na Briana zahleděla. Jeho slova mnou, kdovíproč, docela otřásla. Copak mám snad nějakou zázračnou moc? Ne. Kdybych jí disponovala, zvládnu zapomenout na toho prokletého bubeníka. „Proč myslíš, že já něco zmůžu, když nedal ani na vás?"

Stočil ke mně pozornost, v očích mu podivně svítilo. „Protože pro tebe má Roger slabost."

Div jsem nevyprskla smíchy. V hrudi mi bublalo hořké veselí, lepší vtip jsem fakt dlouho neslyšela. Slabost? Pro mě? Kdybych nevěděla, že Brian bere antibiotika kvůli uzlinám na hlasivkách a alkoholu se za celý večer nedotkl, obviním ho, že je opilý. Copak mohl ve stavu jasné mysli pronést takovou pitomost?

„Ehm," odkašlala jsem si a v nervózním gestu si prohrábla vlasy. „Jsem si naprosto jistá, že se pleteš. Bere mě jako obyčejnou známou. Nic víc. Ostatně," mrkla jsem, což představovalo zoufalou snahu nedat najevo, jak mi probíhající konverzace strašně ubližuje, „vždyť on zná mraky lidí. Třeba by mu do duše promluvil některý z jeho posledních objevů." V závěru věty se mi už v hlase odrážela hořkost. Netuším, zda ji Brian zachytil, každopádně na ni nepoukázal. Jen potřásl rameny a zahleděl se na svého kolegu. „Jste oba stejně umanutý."

Vzedmul se ve mně vztek. Můj odvěký problém. Vždycky jsem byla až ostudně vztahovačná. „Co tím chceš říct?"

Zašklebil se a pokynul rukou před sebe. „Myslíš, že by se porval kvůli každý? Jako se to málem stalo dneska? Byl nepříčetnej."

„No... a?" Pořád jsem nechápala, kam tím míří. „Vsadím boty, že byste se s klukama zachovali stejně, kdyby se před vašima očima někdo pokoušel... no... ublížit holce." Kulantně řečeno, velmi těžce jsem hledala slova.

„To sice ano, nicméně," na poslední slovo vložil znatelný důraz a neopomněl využít i dramatické pauzy. Pojala jsem podezření, že si ze mě jen střílí. „Tohle bylo osobní. Takhle vzteklýho jsem Rogera ještě neviděl. A věř," uchechtl se, „že už nám předvedl několik velmi lahodných scén. On a Fred se hašteří pořád."

Kousla jsem se do spodního rtu a oči znovu obrátila k bubeníkovi. Už dávno jsem vzdala obelhávání sebe sama. Milovala jsem jej. Spadla jsem do toho až po uši, a čím usilovněji jsem se pokoušela vynořit nad hladinu, tím víc mě spodní proudy stahovaly zpátky.

Zpátky k Rogerovi.

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!