Noční iluze /Roger Taylor, QUEEN fanfiction/

4.

Doufám, že si nový díl užijete! ♥ Děkuju za vaši neskutečnou podporu! =) Zbožňuju vás ♥

* * * * * * * * * * * * * * * *

Roger se k němu sehnul. Chvíli se na něj díval, pak v pěstích sevřel jeho triko a několikrát s ním hrubě zalomcoval. „Parchante ubohej... Jestli tě ještě někdy uvidím v blízkosti Sarah, jestli se na ni jen koukneš, přísahám Bohu, že tě zabiju! Opovaž se na ni znova sáhnout. A teď vypadni, než ti vyrazím všechny zuby." Jeho hlas připomínal hvizd šavle ve vzduchu. Ostrý, řízný. Nebezpečný... I já sama se zachvěla.

„Hajzle," zasyčel Michael, mezi prsty, jimiž si i nadále svíral spodní čelist, mu stékal tenký pramínek krve. „Tadle netýkavka," mávl ke mně, „je stejně leda tak na jedno jediný použití. Užij si a zahoď! Pokud ti vůbec dá!"

Škytla jsem, ponížení mě až bolestně pálilo v očích. Takhle mě vždycky viděl? Proto se ke mně v práci choval tak... mile? Jak jsem byla pitomá.

A ubohá.

Udělalo se mi zle.

„Ty svině!" zařval náhle Rog a znovu se na Michaela vrhnul. S výrazem totálního šílenství v očích. Nevím, co by se stalo, kdyby se tam právě tehdy neobjevil Brian s Fredem. Na poslední chvíli od sebe ty dva odtrhli a každého z nich odtáhli na jiný konec pokoje.

Taylor kolem sebe zuřivě kopal, mlátil, nesouvisle mumlal a snažil se z Brianova sevření vehementně vyklouznout. Naštěstí jej kudrnáč svíral všemi silami, až se mu na čele perlil pot.

Ačkoli... Freddie to se svým svěřencem také neměl jednoduché.

„Jestli tenhle kretén okamžitě nevypadne," procedil Roger skrz zuby a zarýval Brimu nehty do paže, ovšem ten se, naštěstí, nehodlal vzdát, „zpřerážím mu všechny kosti v těle!"

„Tak, sakra, co se stalo?" křikl Fred, zatímco hněvivě těkal pohledem z jednoho na druhého. „Vysvětlí mi to někdo?"

„Zeptej se toho zmetka!" zařval nepříčetně jeho kolega. „Jen ať se pochlubí... Sprostě si dovoloval na Sarah a chtěl ji proti její vůli zatáhnout do pokoje!"

Pár slov. Která stačila, aby se Brian s Freddiem semkli a odtáhli zmítajícího se Michaela z pokoje. Byla bych přísahala, že dokonce padla i nějaká ta facka, ale raději jsem to nijak nezkoumala. Stačilo vědomí, že se jej zřejmě chystali vyhodit na ulici. Byla jsem jim z celého srdce vděčná. A chtěla dík vyjádřit nahlas! Jenže... To nešlo. Sama nad sebou jsem doposud nepřevzala kontrolu. Uplynulé momenty se na mně neuvěřitelně podepsaly...

Zavrávorala jsem, svět se jednou zhoupl. Oh, Bože. Co se mohlo stát...?

A právě tehdy se u mě znovu objevil Roger. Jako rytíř v lesklé zbroji... Něžně mě objal kolem pasu a poskytl tolik potřebnou oporu. Dokud se mě nedotkl, vlastně jsem ani nevěděla, jak moc něčí blízkost potřebuju.

„Seš v pořádku?"

Trhla jsem hlavou. Sama nevím, zda to měla být kladná, či záporná odpověď. Skutečně jsem se ve svých pocitech nevyznala.

„Sarah?"

Pociťovala jsem nastupující panický záchvat. Dech mi s každou další vteřinou těžkl, srdce pádilo jako splašený kůň. Dokonce mi po šíji stekla kapka studeného potu. A v momentě, kdy se mi začala chvět brada, jsem věděla, že je zle.

A pochopil i Roger.

Sevřel mě pevněji, hrábl po klice těch dveří, kam mířil Michael, a otevřel dokořán. S ním jsem se ničemu nebránila. Věděla jsem, že by mi za nic na světě neublížil. Navíc... Dostala jsem se do bodu totální letargie. Jako by mi bylo vše úplně ukradené.

Jediné cvaknutí a místnost zalila tlumená zář ze stropního osvětlení. Rychle jsem pokoj přejela pohledem. Oh, pracovna... Těžký dubový stůl dominoval vzdušnému prostoru s obrovským oknem vedoucím do zahrady. Celou levou stěnu zabírala nádherná přeplněná knihovna, zatímco u té pravé stála tmavě modrá semišová pohovka s pruhovanými polštáři. Ke které jsme zamířili, jen co za námi Rog zase tiše zavřel.

Jakmile jsem dosedla, objala jsem se pažemi a pevně semkla víčka. Cítila jsem se neuvěřitelně otřesená. A přestože jsem se zprvu snažila zadržovat slzy, jelikož jsem před ním nechtěla plakat, nakonec hráz mého sebeovládání padla. Rozbrečela jsem se jako malé dítě, jemuž ukradli oblíbenou hračku.

„Oh, zlato," usedl Roger vedle a bez váhání mi paži omotal kolem těla. Tehdy jsem se nestáhla. Nutně jsem potřebovala objetí a útěchu. A přiznávám, kdesi pod povrchem se samozřejmě skrývala touha po doteku člověka, jehož jsem z celého srdce milovala. Ona chvíle nabízela falešnou iluzi toho, že pro něj znamenám stejně jako on pro mě.

Opřela jsem se o něj a zabořila mu tvář do ramene. Nechal mě plakat, trpělivě čekal, dokud se mi neuleví, snad mu bylo jedno, že má úplně promáčenou košili.

Trvalo to několik dlouhých minut. A jak má panika odplouvala do daleka, nahrazoval ji pocit neskutečnosti.

Rog mě objímal... Zastal se mě. Nebýt jeho, kdo ví, jak bych skončila. Vždyť Michael byl totálně mimo sebe. Snažil se... Snažil...

Nedokázala jsem to ani domyslet.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a opatrně se z jeho sevření vymanila. Skoro stoprocentně jsem věděla, že mě utěšuje z povinnosti. Jen se zachoval správně, víc nic. Já v tom vlastně ani víc nehledala. A nechtěla jsem, aby se do čehokoli nutil déle, než už to vlastně dělal.

Zrak jsem upírala do plovoucí podlahy pod svýma nohama. Neměla jsem odvahu čelit jeho pohledu. Bála jsem se toho, co bych si v Rogerově výrazu mohla přečíst.

„Dobrý?"

Pousmála jsem se a přikývla. „Dobrý."

O kousek se ke mně posunul a opatrně mě chytil za ruku. Jeho stisk byl pevný, sebejistý. A neuvěřitelně konejšivý... „Určitě?"

Vzhlédla jsem k němu. Odzbrojila mě něha v jeho očích. Tehdy mi všechno došlo. My skutečně byli přátelé. Ať se to už seběhlo jakkoli záhadným způsobem, měla jsem v jeho životě vytyčené místo. Sice mi nestačilo, zoufale jsem prahla po něčem víc, ale radši ho mít po boku takhle než vůbec. Musela jsem se s tím konečně smířit.

Jako opravdu smířit.

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!

MIMOCHODEM: V KNIHOVNĚ SI POŘÁD MŮŽETE PŘEČÍST SPECIÁLNÍ VÁNOČNÍ PŘÍBĚH! ♥ ODKAZ NA NĚJ NAJDETE V KOMENTÁŘÍCH =)