Noční iluze /Roger Taylor, QUEEN fanfiction/

10.

Pokračujeme v krasojízdě! =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Má snaha vyšla vniveč. Vlastně se to celé jen vyhrotilo. Najednou se totiž Roger nějak... pohnul, a místo abych se od něj odtrhla, ocitla jsem se na zádech v peřinách a on se skláněl nade mnou. Samozřejmě bez přerušení našeho polibku. Připadalo mi, jako bychom se jeden v druhém zkoušeli utopit. Nic jiného neexistovalo.

Jen my dva.

Létala jsem ve výškách a vzápětí se střemhlav řítila k zemi. Celé to představovalo jeden totální kontrast. Bylo to... nádherné. Bylo to strašlivé. Žíly mi zaplavovala energie a zároveň jsem cítila, kterak ze mě pomalu odchází život.

Prsty mi vplétal do vlasů, jazykem objevoval mou ústní dutinu. Uměl líbat naprosto perfektně. Zapomněla jsem úplně na vše. Mým jménem počínaje a jeho konče.

Vtom tiše zavrčel a zuby mě zatahal za spodní ret. Rozpadla jsem se pod ním na tisíce miniaturních střípků, z hrdla mi proti vlastní vůli unikl procítěný sten. Nesl v sobě vše. Touhu, bolest. Nevyřčenou prosbu...

Ovšem v momentě, kdy mu ruka sklouzla na můj bok, zvítězil pud sebezáchovy. Jímala mě nepředstavitelná hrůza, že by se měl dotýkat těch částí, za něž jsem se styděla. Což vlastně... bylo celé mé tělo.

Vyklouzla jsem zpod jeho těla a vyskočila z postele, jako bych dostala zásah elektrickým proudem. Tváře mi hořely, kolena se podlamovala. Zachvacoval mě neovladatelný třes. Nějak jsem tušila, že už nic po této noci nebude stejné.

Zvládnu se Rogerovi podívat do očí?

Mluvit s ním?

Zapomenout, jak nádherně jsem se v jeho náruči cítila?

Nikdy se to nesměl dozvědět.

„Neodcházej," zašeptal náhle slabě.

Semkla jsem víčka a obrátila se k posteli zády. Zahradu stále zdobilo světlo měsíce, všechny stíny vypadaly tajemně, možná až nebezpečně. Očima jsem těkala sem a tam, modlila se, aby mě někdo vysvobodil. Aby zaplašil bolest, jež se mě zmocňovala.

Udělala jsem strašnou pitomost.

„Spi," šeptla jsem v odpověď. Nesměla jsem dovolit nic, z čeho by odhalil mou totožnost. Ačkoli jsem velmi rychle pochopila, že ve stavu, v němž byl, byla šance jakéhokoli odhalení naprosto mizivá. Ovšem nehodlala jsem nic riskovat.

„Potřebuješ to."

„Tvůj hlas..."

Všechny tělesné funkce na krátkou chvíli vypověděly službu, zadržovala jsem dech.

„Ale ne," pokračoval stále tišeji, „to není možný..." Očekávala jsem víc. Něco dalšího. Ale vteřiny plynuly a v pokoji panovalo statické ticho. Odhodlala jsem se tedy ke kontrole situace.

Roger opět hluboce spal.

Ulevilo se mi, div jsem se přímo tam nesesunula na zem. Ačkoli mě bolest pořád rvala na kusy.

Rychle jsem z ložnice vyklouzla a vydala se chodbou ke „svému" pokoji. Řídila jsem se Rogerovými pokyny, ačkoli asi bylo jedno, kde si v noci ustelu. Z obývacího pokoje se pořád linula hudba podbarvená hysterickým smíchem a nesrozumitelným mumláním, tipovala jsem, že je pouze otázkou času, než se i zbytek hostů odporoučí do svých brlohů.

Vrazila jsem do pokoje, zabouchla za sebou a vyčerpaně se opřela o dveře. Fyzicky jsem se cítila, jako by po mně přejel parní stroj. A psychicky? Snad ještě hůř. Mé rty vibrovaly, bezděky jsem si po nich přejela prsty a vzpomínala na Rogerovy vášnivé polibky.

Líbala jsem jej poprvé a bezpochyby i naposledy.

Uchechtla jsem se a nechala po tváři stéct jednu slzu. Jediného svědka mé slabosti a trápení. Vážně pud stačil? Měla jsem totiž vtíravý dojem, že kdybych to neutnula já, skončíme možná daleko za hranicemi pouhých spojených rtů. Se sexem na jednu noc si hlavu zjevně nikdy nelámal. A zřejmě mu bylo docela jedno, kterou kořist do svých spárů lapí.

Dělalo se mi zle.

„Ty seš taková kráva," zasténala jsem sama k sobě, doploužila se k posteli a bezvládně se do ní zhroutila. Doslova. Obličej jsem zabořila do měkkého polštáře a tlumeně se do něj rozvzlykala.

Proč jsem se do něj musela zamilovat?!

...

Ke spánku jsem se zřejmě proplakala. Když jsem se totiž převrátila na záda a konečně rozlepila opuchlé a pálící oči, budík na nočním stolku ukazoval sedm ráno. Hlavu jsem měla jako střep, žaludek se mi houpal jako bárka na zpěněném oceánu.

Cítila jsem se zkrátka v rozkladu.

Namáhavě jsem se vytáhla do sedu a spustila nohy na zem. Mou jedinou záchranu představovala dlouhá sprcha. Snad jen vyhlídka na ni mě dokázala trochu povzbudit. Donutit, abych se zvedla na nohy a sáhla po lampičce na nočním stolku.

Elektřina už fungovala.

Zívla jsem a dvěma prsty si stiskla spánky. Někdo mi do nich bušil kladivem...

Poprvé jsem se po ložnici skutečně rozhlédla. Malý útulný pokojík s obrovským oknem lemovaným těžkými smetanovými závěsy, pod nímž stála tmavě modrá pohovka ozdobená tuctem malých polštářků. Komoda, vysoké zrcadlo, několik fotografií z koncertů. Při pohledu na ně jsem se musela usmívat. Zbožňovala jsem ty kluky.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!